Chrudimský Salvátor jako znamení doby

V chrudimském kostele Nanebevzetí Panny Marie byl dne 5. dubna 1676 vystaven k veřejné úctě portrét Ježíše Krista. Obraz s mnoha historickými i legendárními souvislostmi je dodnes znám jako Chrudimský Salvátor. Od samého počátku byl považován za imago gratiosa, obraz milostný, který projevuje milosti různého charakteru (uzdravení, záchrana života atd.). Když v českých zemích řádila v letech 1679-80 morová epidemie, obraceli se lidé o pomoc k Bohu právě prostřednictvím tohoto obrazu. 

Podle tehdejšího profesora pražské lékařské fakulty Jana Františka Löwa byla ochrana proti moru trojího druhu: duchovní, politická a lékařská. Duchovní ochrana spočívala ve využití náboženských prostředků, zejména procesí. Jak se vyjádřil po půlstoletí v kázání skutečský děkan František J. J. Bartoň: „Hrozila jest metla Páně roku 1680 všem okolním místám města Chrudimě velikým morem tak, že již rána a metla tato též do města tohoto usaditi se mínila. A hle, po ustanoveném procesí okolo města nejen ono od nakažení zachované bylo, všechni obyvatelé té metly zbavený, ale i ti, kteří již skutečně ránou tou byli obklíčeni, jí šťastně byli zproštěni. “ 

Mor byl tehdy považován za morbus Dei, Boží chorobu, kterou Bůh sesílá pro nápravu lidí, aby nemusel lidstvo znovu zahubit jako při potopě. Přesvědčení o trestu Božím posilovala legenda o sv. Řehoři Velikém. Tento papež zorganizoval za římského moru roku 590 prosebné procesí, při němž lidé spatřili archanděla Michaela. Na znamení konce Božího hněvu anděl zasunul meč do pochvy. Místo zjevení se od té doby nazývá Castel Sant´ Angelo, Andělský hrad. 

Lidé se obraceli k protimorovým patronům, aby se za ně u Boha přimluvili – v Chrudimi ke sv. Rochu v kostele sv. Michaela, později pak ke sv. Karlu Boromejskému a dalším světcům na sloupu Proměnění Páně před kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Hledání duchovní opory ovšem mnohdy sklouzlo k magii, nebo k pověře. V roce 1699 vyvolal v jedné vesnici na Chrudimsku rvačku jistý Jan Stejskal. Za trest byl vsazen do klády. Pomodlil se k obrazu Chrudimského Salvátora „a hle, po třikráte bez lidského přispění z klády ušel“. O původním majiteli obrazu, o kterém zmíněný děkan Bartoň prohlásil „spíš ty již, spíš, bohabojný pane Jene Pfeiffer, bývalý držiteli obrazu tohoto svatého a odpočíváš nepochybně u toho, kterého jsi v tom svatém obrazu v domě tvém vždy horlivě ctíval“, napsal v roce 1735 Václav B. Petrželka „i od nerozumného ptactva (obraz) uctíván byl, nebo ačkoliv P. Pffeyffer mnoho létajících ptáků v tom pokoji, v kterém ten obraz na stěně visel, jest choval, z nich však žádný po ten celý čas na něj nesedl a se neuneřádil“.

Politická ochrana proti epidemii spočívala v mnoha úředních opatřeních. Byly zakázány sešlosti lidu, což vedlo ke kolizím s procesími a pobožnostmi. S tím měl potíže kupříkladu sv. Karel Boromejský, který se jako milánský arcibiskup během epidemie v letech 1575-7 věnoval ošetřování nemocných a také trval na pořádání hromadných veřejných modliteb. Zakazovaly se hospodské zábavy, nemocní byli izolováni (úřady se už tehdy snažily identifikovat „pacienta 0“, tedy prvního nemocného v kraji), na ulicích se pálily vonné látky. Zavřeny byly šenky, krčmy a hampejzy. Pro pohřbívání byly zřizovány zvláštní morové hřbitovy. „Když 1713 tlačila se ta morová rána do Království Českého, (mnozí) se utekli k obrazu tomuto svatému, a to s takovým užitkem, že šťastně od této rány zachováni byli.“ Do Chrudimě přišlo tehdy uctít obraz celkem na 80 tisíc poutníků. Přesto se nákaza městu vyhnula a podle matrik zemřel na mor pouze dvacetiletý František Zoubek. Pochován byl mimo město na vinici.

Lékařská opatření vycházela z doporučení tehdejších autorit, například děkana lékařské fakulty v Praze Šimona A. Tudecia. Ten radil časté mytí obličeje a rukou ve vodě s příměsí koření. Profesor J. F. Löw doporučoval kněžím před podáváním přijímání umytí rukou v octu, po přijímání pak ožehnutí pateny ohněm. Byty se měly vykuřovat aromatickými látkami. Vhodné bylo časté větrání, aby vzduch v domě byl chladný a suchý. Šimon A. Tudecius dokonce tvrdil, že epidemii předpovídají ptáci, kteří odlétají z měst za čistým lesním vzduchem – vždyť nemoci pocházejí ze zkaženého vzduchu (slovo „malárie“ je z italského mala aria, špatný vzduch). Ti, kdo se přibližovali k nemocným, nosili dlouhé pláště a obličejové masky v podobě ptačího zobáku vyplněného vonnými bylinami. V popisované době už byl zapomenut názor sv. Řehoře z Nyssy (4. století) „když není nakažlivé zdraví, nemůže být nakažlivý ani jeho opak“. Lékaři zoufale hledali účinný lék, theriak (označení pochází z řeckého thériakos, tj. lék ze zvířecích jedů podávaný jako protijed, podle řeckého thér-zvíře). Po theriaku nám zůstalo slovo „dryák“ jako pojmenování pochybného léku. Pro jistotu se ovšem doporučovaly různé amulety, například skořápky z lískového oříšku naplněné rtutí.

Historicko-aktuální článeček ukončeme slovy Františka Jana Jarolíma Bartoně:„od jasné slunečné Chrudimského Salvátora tváře všem vychází záře“.

 

Tomáš Pavlík