Evangelium: Jan, 17. kapitola, 24. až 26. verš (Ježíšova modlitba za učedníky)



P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Slavíme dnešní den nejenom při vzpomínce na ty, kteří nás předešli tělesnou smrtí, ale zároveň jak den Ježíše Krista, den Jeho vzkříšení. Už včera jsme mysleli na ty, kterým se dostalo z Božího daru plné účasti na trvalém životě, který nám Kristus zjednal Svou krví. Svatými nazýváme nejen ty, které známe jmenovitě. Pro spojení s Kristem už možná i naši nejbližší jsou mezi těmi, kteří byli od Boha takto naplněni. Připomněli jsme si ty, kteří se dřeli a dosáhli plného spojení s Bohem v Jeho království, do kterého toužíme vstoupit i my po tomto pozemském životě.

Dnes myslíme také na ty, o kterých ještě nevíme, v jakém jsou životním stavu před branou do Božího království. Jak už jsme si včera řekli, je dobře, abychom přijímali pomoc těch, kteří jsou už navěky Bohu blízko. Pro totéž společenství, které vyznáváme slovy: »Věřím ve společenství svatých,« – v tomto smyslu se jedná i o nás, pozemské věřící – máme pomáhat svými modlitbami těm, kteří už vystoupili z pozemského stavu života a jsou na cestě k plnosti života, k budoucímu posvěcení. To je plné společenství církve, nejenom nás, žijících na zemi, ale i těch, kteří už žijí u Boha, a těch, kteří jsou na cestě k Němu. V církvi máme označení očistec pro místo přípravy na plné nalezení oddanosti Kristu.

Připomínám tyto věci, protože jsem včera zdůraznil, že svatost života je dar Boží. Někdo by si mohl říci, že když tedy Bůh rozhodne, aby nás posvětil, je to Jeho vlastní rozhodnutí, jako by se nás ani nemuselo týkat. Nikoliv! To, že jsme obdarováni svatostí, neznamená něco pasivního. Naším nesmírným podílem na naplnění Božího daru je, že si jej po celý svůj život uvědomujeme a dáváme neustále najevo, že jsme připraveni posvěcení přijmout. Někteří ho přijímají už v pozemském životě: to jsou právě ti, které jsme poznali jako nedobytné křesťany a už je nazýváme svatými. Jsou jiní, kteří toužili po tomto daru, ale ne s takovou intenzitou. Často si musíme uvědomovat my všichni, že naše touha po plném životě s Bohem je ještě malátná, liknavá. O nepřijatelnosti, že by se někomu v naprosté pasivitě mohlo dosáhnout tohoto Božího daru, píše humornou literární formou spisovatel Marcel Proust v knize Plná slávy, kterou jste možná mnozí také četli. Snaží se vyjádřit, jak církev přibližuje věřícím tajemství života tváří v tvář Bohu. Asi těmito slovy říká: »Nikdo z nás si nesmí myslet, že se jednoho krásného dne probudí v nebi a bude si říkat: Propána, jakpak jsem se sem vlastně dostal?« Jistě tímto způsobem Boží dar nepůsobí. Znamená to opravdové přilnutí k Ježíši Kristu, kterého Bůh poslal jako Spasitele. Skrze Něho nás stvořil. Skrze Něho nás vykoupil. Skrze Krista nás chce všechny spojit v jedno láskyplné společenství se Sebou samým v Božím království. Skutečně Ježíš Kristus, Boží Syn a zároveň vzkříšený člověk v jedné osobě, náš Spasitel, je středobodem, ke kterému se máme ubírat. Svatopisec v listu Židům říká: »Mějte oči stále upřené na Ježíše.« (Srv. Židům 2, 2)

Nám se stává, jako bychom stále slyšeli hlas hada, který zaslechla nejprve Eva v ráji, když ji Ďábel v podobě úskočného živočicha oslovuje. Bůh nejprve svěřil člověku ráj, jedno jediné však člověku nedovolil. »Všeho smíš užívat, jednoho jediného se nedotýkej: ovoce stromu poznání dobrého a zlého.«“ (I další citáty pochází druhé a třetí kapitoly knihy Genesis.) „Had přichází se lstivou otázkou: »Jakže? Bůh vám zakázal užívat úplně všechno?« Ďáblovou závistí přišla na začátku smrt na svět. Jako kdyby chtěl v lidských očích vykreslit Boha jako nic nedopřávajícího svým tvorům, svým dětem. »Jakže? Bůh vám zakázal užívat toto všechno v zahradě, ve které žijete?« Eva mu pak odpovídá: »Smíme všeho užívat. Jenom ovoce stromu poznání dobrého a zlého užívat nesmíme, protože bychom jinak zemřeli.« Had pokračuje: »Nezemřete, budete jako Bůh.« Aby tak znovu odvrátil člověka od oddanosti vůči Bohu s pocitem, že to, co mu Bůh »ubírá«, si člověk může zjednat sám. Když člověk uvěřil hlasu Božího odpůrce, který se snažil Boha v lidských očích znevážit, pocítil on a celé lidstvo důsledek odklonění se od Boha. My také tomu někdy chceme podléhat. Když o něco žádáme, říkáme si, jakoby nám Bůh ty nebo jiné věci nechtěl dopřát. Jako bychom hledali jiné cesty, jak se domoci »svého«, jak prosadit sebe bez ohledu na to, že náš život může být jenom tehdy plně šťastný, když bude spojen se zdrojem života, se zdrojem pokoje v naší duši. Bůh nás v tomto postavení nezanechal. Přišel ve Svém Synu Ježíši Kristu. To je vůle Boží: když my vlastním jednáním jsme na sebe přivodili úděl smrtelnosti, Bůh nás znovu skrze Krista vrací do plnosti života. Tady je právě na nás, abychom neopakovali starou chybu, ale abychom Bohu uvěřili. Ne že Bůh by byl nepřející. Bůh nechce naši smrt, ale chce náš život. Když se ještě jednou vrátíme k příkazu: »Všeho smíš užívat, jenom ovoce stromu poznání dobrého a zlého neužívej,« Bůh nám vlastně toto nezakázal neužívat. Spíše zdůraznil, jaké by to mělo důsledky. A ponechal člověku, aby se sám s moudrostí zachoval a uvážil, co by to pro něj znamenalo, když Boží příkaz překročí. Bůh nám lidem od počátku ponechává hodnotu našeho člověčenství, které spočívá v naší samostatnosti, v naší svobodě. Zároveň nám ukazuje, v čem se tato svoboda naplňuje. Ne v tom, že bychom se chtěli od Boha odtrhnout, ale že můžeme Boha milovat, jako On nám ukázal, že nás nenechal v našem údělu osamocenosti, nenechal nás ve stavu smrtelnosti, ale povolal nás skrze smrt a zmrtvýchvstání vlastního Syna k plnosti života ve spojení s Ním. Jeho touha je, aby nikdo z nás neztratil tuto možnost, aby nikdo z nás neztratil život, který je účastí na samotné vznešenosti, důstojnosti a svrchovanosti Boha, neboť On je plnost života od věčnosti k věčnosti. Znovu se chceme upevnit ve víře, že Bůh nás miluje, připravuje pro nás dar života a už jej založil na Svém Synu. Za několik okamžiků budeme vyznávat o Ježíši Kristu: »Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme.« Tvou smrt zvěstujeme, protože Tvá smrt nám všem přinesla život navěky.“



(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá při památce zesnulých, Chrudim, neděle 2. listopadu 2008)