Drazí bratři a sestry z Říma a celého světa,
a vy všichni, muži i ženy, v nichž má Pán zalíbení!
(...)
Světlo prvních Vánoc bylo jako oheň rozžatý v noci. Všude kolem byla tma, zatímco v jeskyni zářilo pravé světlo, „které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1, 9). A přece se všechno děje v jednoduchosti a ve skrytu, stylem, kterým Bůh jedná v průběhu celých dějin spásy. Bůh rád zapaluje ohraničená světla, aby pak osvítil široký prostor. Pravda a Láska, jež jsou jejich obsahem, vzplanou tam, kde jsou přijaty, a šíří se pak v soustředných kruzích jakoby dotykem v srdcích a v myslích těch, kteří se svobodně otevírají jejich záři a sami se stávají zdroji světla. To jsou dějiny církve, která začíná svou cestu v ubohé betlémské jeskyni a během staletí se stává lidem a zdrojem světla pro lidstvo. I dnes, prostřednictvím těch, kteří vychází vstříc Dítěti, Bůh stále zapaluje plameny uprostřed noci světa a svolává lidi, aby v Ježíši uznali „znamení“ jeho spásné a osvobozující přítomnosti, a tak se šířilo ono „my“ věřících v Krista na celé lidstvo.
Kdekoli je nějaké „my“, které přijímá lásku Boží, tam září světlo Kristovo, i v těch nejobtížnějších situacích. Církev jako Panna Maria, nabízí světu Ježíše, Syna, jehož Ona sama obdržela darem a který svobodně přišel osvobodit člověka z hříchu. Církev - stejně jako Maria - nemá strach, protože její silou je Dítě. Nenechává si jej však pro sebe.
(...)
Drazí bratři a sestry, jak velký je to dar, patřit do společenství, které je pro všechny! Je to společenství Nejsvětější Trojice, z jejíhož srdce sestoupil na svět Emmanuel, Ježíš, Bůh-s-námi. Jako betlémští pastýři – naplněni úžasem – rozjímejme toto tajemství lásky a světla! Šťastné Vánoce vám všem!
(krácená promluva Benedikta XVI. Urbi et Orbi na slavnost Narození Páně, Vatikán, pátek 25. prosince 2009)