Uvažovali jsme o přípravě darů. Viděli jsme, že obětování je nutným předpokladem, předpokladem pro uskutečnění velikého tajemství. Dnes tedy přicházíme k vrcholu našich úvah. Přistupujeme k nejdůležitější části mše svaté, k eucharistické modlitbě, ve které se zpřítomňuje tajemství Kristovy oběti. V tuto chvíli je ještě víc třeba, abychom se snažili sjednotit se s Kristem. Jako nikdy, tak v tomto okamžiku mše svaté musíme s Ním být spojeni: myslí, vůlí a srdcem.

Eucharistické modlitbě se někdy říká kánon nebo anafora. Začíná prefací. Všichni povstaneme, a tak jakoby vstupujeme s Kristem do večeřadla a na Golgotu. Dialog kněze a lidu před prefací naznačuje, že nejde o formalitu. Kněz volá: „Pán s vámi!“ Opět to znamená: „Dejte pozor, přichází Pán v eucharistické přítomnosti.“ Dále kněz říká: „Vzhůru srdce“ – On je v nebi, ale chce přijít k nám. Jakoby kněz vyzýval: „Běžte mu naproti! Vydejte se mu!“ Odpovídáme: „Máme je u Pána!“ Tím vyjadřujeme, že chceme být u Něho celou svou bytostí. Je to nutné, protože právě On předkládá naši oběť Otci a nám dává Jeho milost. Následuje další výzva: „Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.“ Vzdávání díků, řecky eucharistia, dalo celému dění název. Jako děti Boží smíme přinášet Otci tak cennou oběť Jeho vlastního Syna. Proto odpovídáme: „Je to důstojné a spravedlivé.“ Připojujeme v duchu i svoje díky za konkrétní věci. Následuje preface, která vyjadřuje svým obsahem zaměření liturgické doby nebo slavnosti.

Na tuto prefaci všichni odpovídají. Shromáždění se tak připojuje k nebeským zástupům a volá: „Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů….“ Jsou to slova, která slyšel prorok Izaiáš, když spatřil Hospodinovu slávu. (Iz 6,3) Slovy: „Hosana na výsostech“ zase vítaly zástupy Krista vstupujícího do Jeruzaléma. Volání „Hosanna“ je vzato ze žalmu 118,25 a znamená „zachraň, vysvoboď, pomoz.“ Tento žalm podle židovské tradice ohlašuje očekávaný příchod Vykupitele.

Eucharistická modlitba pokračuje vzýváním Ducha svatého. Skrze něj se uskutečňuje spása, skrze něj Kristus působí ve svátostech. Kněz vztáhne ruce nad dary a svolává Ducha, aby posvětil a proměnil přinesené dary v tělo a krev Krista. „Posvěť svým Duchem tyto dary.“ Ve mši svaté se svolávání Ducha svatého objevuje ještě jednou. Je to svolávání Ducha nad shromážděnou obcí po proměňování. Svatým přijímáním máme být ještě víc Kristovým tělem. Jako byl před tím skrze Ducha proměněn chléb a víno v Kristovo tělo a krev, tak máme být v přijímání proměňováni i my v Ježíše Krista. „Ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu našem Pánu.“

Právě Duch svatý nám umožňuje, abychom se teď přenesli do večeřadla a na Golgotu. Tato dvě místa jsou ve mši svaté neoddělitelně spojená. Poslední večeře a Kristova smrt na kříži to je vlastně jedna událost. Nejprve si všimněme večeřadla. Židé se každoročně o velikonocích shromažďovali. Vzpomínali na vysvobození z Egypta a obětovali beránka. Také Pán Ježíš poslal Petra a Jana, aby připravili beránka. Oni „odešli a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.“ (Lk 22,13) Podle Mojžíšova zákona to měl být sameček. Jeho krví měli potřít obě veřeje a příčný trám u domu. Měli ho jíst pečeného na ohni, s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. (srv. 2 Moj 12)

Skutečně tehdy všechno začalo podle židovských předpisů, ale pak přišlo to nové. Ježíš „vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku! Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lk 22,19–20) Ježíš ustanovuje svátost Eucharistie. Proto my jsme v tuto chvíli ve večeřadle. Eucharistická bohoslužba to nejsou jen slova planého vzpomínání. Je to dění, čin. Slova zde působí to, co označují. Kristovo tělo a krev se zpřítomňují pod svátostnými způsobami. Apoštolové znali sílu Ježíšova slova, proto věřili. „Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.“ (Jan 6,55) „Já jsem chléb života“ (Jan 6,48) Ježíš, když se stal člověkem, nepřestal být Bohem. A zde také, když se stává pokrmem a nápojem, neztrácí ani své lidství, ani své božství. Je to nový způsob přítomnosti zmrtvýchvstalého Ježíše, který má jiný vztah k hmotě, prostoru a času. Může se zpřítomňovat na mnoha místech po celém světě. Znamení chleba a vína zjevuje a zároveň skrývá Krista. Nikdo z nás by se k němu netroufal přiblížit, kdyby nebyl takto skryt.

Když Pán Ježíš předpovídal toto všechno, narazil na odpor. Mnozí řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60) Mnozí od něj tehdy odešli, a tak se zeptal Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67) Snad je Petrova odpověď i naší odpovědí: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života.“ (Jan 6,68)

V jeho Těle a Krvi se zde uzavírá Nová smlouva. To, co beránek naznačoval, se zde uskutečnilo. Ne veřeje a příčný trám, ale rty a srdce apoštolů jsou pomazány krví pravého Beránka. To je otevřená cesta k zaslíbené zemi, k Bohu. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Jan 6,56) Přijímání je sjednocením s živým Ježíšem. Svatý Pavel to vyjádřil slovy: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) Tento pokrm nás zapojuje do Kristova tajemství. Je to pokrm Nové smlouvy, ale také pokrm nového přikázání: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ (Jan 15,12) To je nesmírný závazek. Máme se snažit milovat tak, jak miluje On.

Když jdu na mši svatou, nejdu jen do večeřadla, ale jdu také pod Kristův kříž. Kristus je teď přítomen se svým smýšlením jít znovu cestou svého utrpení a smrti. Ne obecně, ale konkrétně pro mě. Za nás. Za mne. Za tebe. „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal.“ (Iz 53,4) Touží zachránit všechny: „až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32) Chrámová opona se trhá. (srv. Mt 27,51) Propast hříchu mezi člověkem a Bohem je překonána!

Při oběti kříže i při oběti mše svaté vystupuje stejný kněz, kterým je samotný Kristus. Je zde i totéž vnitřní obětní smýšlení. Je to jeho postoj poslušnosti k Otci a lásky k nám lidem. Tento postoj dával výkupnou hodnotu jeho smrti na kříži a tento postoj přetrvává neměnný v jeho oslaveném stavu v nebi. Jak může být mše svatá obětí? Co je podstatou mešní oběti? Jak v oběti na kříži, tak v oběti mše svaté máme vnější obětování. Na kříži k němu došlo fyzickým oddělením krve Páně od jeho těla. To způsobilo jeho smrt. Ve mši svaté je to představováno mystickým neboli svátostným oddělením krve od těla. Toto mystické oddělení Kristovy krve od jeho těla spočívá ve skutečnosti dvojí konsekrace. Tedy ve skutečnosti, že kněz proměňuje odděleně chléb v tělo Kristovo a víno v jeho krev. Tato oddělená konsekrace chleba a vína je „jako meč“, který rozděluje nekrvavě tělo a krev Páně. Proto i mše svatá je pravou a skutečnou obětí.

Jak se k tomu postavím já? Možná, že jsem unaven, myslím na něco jiného. Chybí mi víra. Jak ohavná musí být před Bohem naše nevíra, když mši svatou jen tak přetrpíme. Když stojíme mimo a nevnímáme hloubku dění. Jedině úcta a víra je klíčem k tomuto tajemství. Bez úcty a víry neodkryjeme žádné tajemství – ani tajemství Eucharistie.

Po slovech proměnění nám nezbývá nic jiného, než v údivu vydechnout: „Tajemství víry!“ Zkusme zde víc přemýšlet o odpovědi, kterou na tuto výzvu odpovídáme. Nemusíme stále jen používat tu první možnost: „Tvou smrt zvěstujeme…“, jsou tu ještě dvě další.

Další částí eucharistické modlitby je připomínka Kristova utrpení, vzkříšení a nanebevstoupení. Potom prosíme, aby tato oběť přinesla mír a spásu celému světu. Pak se modlíme za církev, za papeže, biskupy, kněze, za všechny věřící, za sebe navzájem. Modlíme se také za zemřelé, protože naše spojení s nimi se nepřerušilo, ale jen proměnilo a v něčem se dokonce posílilo. Nejsou lidé, za které by se nikdo nemodlil. Při každé mši svaté modlitba obepíná všechny lidi, živé i zemřelé. Neexistují duše, za které se nikdo nemodlí.

Eucharistická modlitba končí slovy, která znějí jako finále velké symfonie: „Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva…“ Kněz současně pozdvihuje tělo a krev Kristovu nad oltářem a za celé shromáždění vzdává Bohu chválu za to, co nám v Kristu daroval. Je to také gesto obětní. Tělo a krev jsou odděleně pozvednuty k Bohu. Tato modlitba velmi zřetelně ukazuje strukturu mše svaté a liturgie vůbec. Je zaměřena k Bohu Otci. Není ale jiné cesty k Bohu než Kristus. Cesta existuje jedině „skrze něho a s ním a v něm“. On je mostem mezi Bohem a lidmi. Ten most se nám otvírá při každé mši svaté. Shromáždění potvrdí slova kněze hlasitým „amen“. Je to nejdůležitější amen celé liturgie, protože tím vyjadřujeme svůj souhlas s tajemstvím naší víry, které jsme právě prožili. Síla našeho „amen“ na konci eucharistické modlitby ukazuje, zda pro nás tento most něco znamená. Byly doby, kdy se prý při této odpovědi chvěly stěny chrámu. Tím „amen“ končí eucharistická modlitba.