Když se začala plánovat farní pouť do Říma, bylo mi trochu líto, že nemohu jet taky. V mém bydlišti byla na ten čas naplánována rozsáhlá rekonstrukce bytů (ústřední topení, elektroinstalace, zateplování, nová střecha, sklepy, atd.) Navíc i peníze byly potřeba někde jinde. A tak jsem si trochu posteskla Bohu a On mi odpověděl – „Já jsem ale stejný všude. V Římě i v Chrudimi. Kdo po mě touží, k tomu přijdu a jsem s ním.“ To mě potěšilo a přestala jsem závidět. Nemusím chodit na pouť, je to jen turistika.

Jenže pak nám obložili celý dům kovovým lešením s plachtou. Do bytu přestalo svítit slunce, všude tma, hluk a hrozný nepořádek. Jeden měsíc, druhý, třetí… Padla na mě deprese. Navíc v rodině nějaké smutné události… „Tak ráda bych, Bože, někam odjela, prožila nějakou radost, slunce a teplo do duše. Nějak tě slabě slyším, skoro vůbec. Jak to? Vždyť jsi řekl, že jsi všude!“

V té době jsem začala mít problémy s mobilem. Když jsem byla doma, měla jsem strašně slabý signál, někdy vůbec. To kovové lešení a neodrušené vrtačky řemeslníků! Ale venku byl signál dobrý. A Bůh mi řekl. „Víš, jsou místa, kde je můj signál lépe slyšet, a proto tam lidé chodí na pouť. To není jen turistika. Jsou ale místa, kde můj hlas zaniká (hospody, herny, vězení). I tam však posílám své služebníky. Ale je to náročné a musí si častěji „dobít baterky“.

„No, všimla jsem si, Bože, že nejlepší signál je v kostele. Jenže tam musím mobil vypnout.“

„To jo, tam chci být s tebou bez vyrušování. To je to ,dobíjení baterek‘. Chvíle intenzívní lásky, když jsi opravdu ,na příjmu‘. Slunce, radost a teplo... a zpěv skřivánků.“