„Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám“ (Ž 63, 1), „svou tvář přede mnou neukrývej“ (Ž 27, 9).

Trvalé hledání Boha je údělem každého křesťana. S Bohem se ve svém životě setkáváme a Jeho nacházíme, zároveň se ale snažíme stále více a hlouběji ho hledat a nově objevovat. Každé ráno přijímáme „poutnickou hůl“ a vydáváme se na malou pouť. Podobně jako praotec víry Abraham „jdeme do země, kterou nám Bůh ukáže“. Starý zákon je prošpikován mnohými obrazy putování a není tomu jinak ani v zákoně Novém. Ježíš – poutník za člověkem – a apoštolové – poutníci za Ježíšem – se nám stávají vzorem a inspirací.

Papež Jan Pavel II. prohlásil: „(Pouť) odpovídá situaci člověka, který rád chápe svůj život jako cestu. Od narození až po smrt prožívá každý vlastní situaci putujícího člověka. Ona připomíná osobní putování po stopách Kristových – je cvičením účinné askeze, pokáním za lidské slabosti, vnitřní přípravou a obnovou srdce. Bděním, postem a modlitbou poutník postupuje po cestě křesťanské dokonalosti.“

Pouť v nás posiluje vědomí příslušnosti k Božímu lidu, který je na cestě do nebeské slávy, dává zakusit prožitek závislosti na Hospodinu, Jeho dobrotě a ochraně. Důležitý je též aspekt kající, kdy poutník vědom si své hříšnosti a slabosti pokorně předkládá svůj život Hospodinu a přináší pouť jako oběť či skutek pokání. Také nesmíme opomenout sváteční rozměr pouti. Nevšední zážitky, setkání s novými lidmi, setkání se starými známými novým způsobem. To vše vytváří podhoubí pro nezapomenutelné okamžiky, které se vryjí do mysli poutníka a posilují ho ve dnech všedních, v dobách těžkých...

Už jsme si zvykli, že i chrudimští farníci navazují na tradice svých otců a čas od času odloží každodenní povinnosti, obléknou „poutnické roucho“, naladí svá srdce a vydají se na pouť – jednou docela kratičkou, jindy dalekou. Letošní rok nás čeká také jedna zahraniční. Na tu se můžeme těšit v měsíci září a zavítáme, dá-li Bůh, do významných rakouských klášterů a Mariazell. Všechna místa, která bychom rádi do této pouti zahrnuli, se pyšní nějakým „NEJ“. Téměř 900 let starý klášter Klosterneuburg vlastní nejlépe zachovalý středověký oltář (tzv. Verdunský) z konce 12. století. Klášter Heiligenkreuz je nejstarším cisterciáckým klášterem na světě, který od doby svého založení trvá nepřetržitě a od roku 1133, sedmkrát během dne, zde vzdávají mniši Bohu chválu. Klášter Lilienfeld, který za svými zdmi ukrývá staré rukopisy a relikvie, je největším rakouským středověkým klášterním komplexem. Mariazell je nejvýznamnějším mariánským poutním místem Rakouska, jehož věhlas se však rozšířil i za hranice státu. A klášter Göttweig? Ten se žádným „nej“ nehonosí, alespoň ne nijakým zjevným. Ale kdo by na to dal? Své „nej“ si tam můžete najít vy sami. Třeba zjistíte (nebo si znovu uvědomíte), že máte tu nejlepší manželku (nejlepšího manžela) na světě, nebo že Vaše maminka peče ty nejlepší buchty pod sluncem a nebo že Bůh je tím nejlepším přítelem do nepohody...

Přijměte od nás tedy vřelé pozvání!