Co spojuje „nevěřící“ a věřící?
Člověk, kterého věřící nazývají „nevěřící“, je úžasným svědkem naděje. Moje naděje je totiž stejná jako ta, kterou hledá on; já mám jen tu výhodu, že naději pokládám za neomezenou – ani nemoc, ani smrt neznamenají její konec. Podíváme-li se na to, co se skutečně děje každého rána, pak je to tatáž naděje, která nás staví na nohy, tebe, mého bratra nazývaného „nevěřící“, i mě, který se už neodvažuje označit za „věřícího“ – jediné, co mi mé úvahy dovolují říci, je: „Já špatně věřící.“ Nedokážu samozřejmě říci, o co se opírá naděje těch, kteří nevěří. Vím jen jedno: existuje.
Poklad věřícího člověka nazývám radost. Radost z jistoty, že je milován a že se díky své svobodě učí milovat. Křesťané vědí, že Bůh – Láska a evangelia nám umožňují trochu do tohoto tajemství proniknout. Tato láska je jedním ze základních rysů, na kterých se zakládá podobnost člověka a Boha. V Bohu je v plnosti, v každém člověku se teprve rozvíjí.
Neustálá žízeň po štěstí
Použiji obraz otisku pečetidla ve vosku… Ve vosku mé duše vyhloubil svůj otisk někdo Jiný, Bůh. A tato prohlubeň, to je má potřeba Boha. Tento obraz dobře vystihuje, co denně prožívám. Zdá se mi, že ta prohlubeň v mé duši, kterou tak silně pociťuji, mě doprovází odjakživa; je to neustálá žízeň po štěstí, po radosti, po naplnění. A je těžké s tak absolutní hlubinou v duši žít, ale na druhé straně je v ní i příslib, že Bůh ji naplní. Bez ustání mě doprovází výkřik jednoho přítele z dob mého dospívání: „Ne, to není možné, aby naše cesta, naše skutečná cesta nevedla nikam!“
Díky životním okolnostem, jimiž jsem byl veden sem a tam, jsem pochopil, že v životě křesťana existují tři jistoty: a přece je pravda, že věčný Bůh je láska, a přece je pravda, že jsme milováni, a přece je pravda, že jsme svobodní.
A za ta léta jsem zakusil, že Bůh dokáže být něžný. Bůh svou něhu tisícerým způsobem dává najevo každému, kdo se dá do hledání Boha. Tyto projevy Boží něhy jsou světlem, jsou silou. Důvěřujme! I když si často myslíme, že Boží něha stále nepřichází, přijde vždy dost brzy na to, abychom neztratili odvahu a pokračovali ve své pouti.
Zpracováno podle knížky „Abbé Pierre: Testament“, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Tvrzení, že snazší je nevěřit, je relativní. Snad je to snadnější v tom smyslu, že je snadné uvolnit se z vazeb víry a říci: Nebudu se namáhat, mě to obtěžuje, odložím to. Toto první rozhodnutí je možná snadné. Ale žít s takovým rozhodnutím už vůbec tak jednoduché není. Žít bez víry znamená, že život člověka se ocitne beze smyslu a že si pak přece jen hledá jiné opěrné body. Život bez víry je složitý.
(Joseph kardinál Ratzinger)
Kolik existuje cest k Bohu? Tolik, kolik je lidí. Neboť i v rámci stejné víry je cesta každého člověka naprosto osobní. Kristus řekl: „Já jsem Cesta.“ V tomto smyslu existuje nakonec jedna cesta a každý, kdo jde k Bohu, je nějakým způsobem i na cestě Ježíše Krista. To však neznamená, že jsou všechny cesty stejné.
(Joseph kardinál Ratzinger)
Víra je zde na zemi jediným běžným prostředkem pro křesťana, jak získat anténu do neviditelna, to jest do pravé skutečnosti.
(Abbé Gaston Courtois)
Jednoho velikého teologa se před jeho smrtí ptali, čím to je, že on – při tolika vědomostech a tak hluboké znalosti světa – stále věří. On jim odpověděl: „Věřím, protože se modlím.“
(Miloslav Máša)
Zkušenost potvrzující víru je možná jen tehdy, když nestojíme mimo; pravdivost víry můžeme prožít, jen když do ní vstoupíme a sami s ní učiníme pokus.
(Walter Kasper)
S heslem „krize víry“ musíme zacházet opatrně. Slovo „krize“ má v hovorové řeči jednostranně negativní zvuk – znamená totéž co zkáza. V původním slova smyslu však krize znamená „situace rozhodnutí“. V kritické situaci přestávají platit dosavadní struktury a formy. Tím se uvolňuje prostor pro svobodu a vzniká možnost jednání. Krize tak může vést jak ke zkáze, tak také k obnově a hlubšímu porozumění víře.
(Walter Kasper)
Víra není žádný výkon, nýbrž vzdání se výkonu, úplné vyprázdnění pro Boha, abychom tak mohli být zcela naplněni Jím.
(Walter Kasper)
Víra je základní rozhodnutí a totální projekt člověka, ve kterém člověk nalézá Boha a tím také sebe, svůj život, druhé a celou skutečnost.
(Walter Kasper)