Není větší povolání, než povolání k lásce. Jsou jen různé cesty, jak ho naplnit. A každý musíme najít tu svou.

Mým povoláním je láska.
(sv. Terezie z Lisieux)

„Bůh je láska a žije sám v sobě, v tajemství osobního společenství lásky.“ Bůh, který je láska, učinil člověka podle svého obrazu. Z toho vyplývá: „Láska je základním a přirozenosti odpovídajícím povoláním člověka.“ To je klíč k porozumění člověka: „Člověk nemůže žít bez lásky. Zůstává sám pro sebe nepochopitelným bytím; když mu není zjevena láska, když nepotká lásku, když ji nezažije a nezakusí a neučiní ji vlastní, když na ní nemá živý podíl, jeho život je bez smyslu.“
(Andreas Laun: Láska a partnerství z pohledu katolické církve. Nakladatelství Františka Saleského Eichstädt)

„Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Jaké je Jeho jméno? Láska. Takže tam, kde jsou spolu lidé v lásce, tam je s nimi Bůh.
(Miloslav kardinál Vlk)

Každý z nás je volán. Ne my jsme vyvolili svůj život. My jsme do něj byli vyvoleni. A Ten, kdo nás vyvolil, Ten ví, čeho jsme schopni. A Ten nám svěřuje dílo, na které máme. No dobře, ale jak já to poznám? Skoro bych řekl, tehdy, když si myslím, že se k tomu nehodím. Protože si nezakládám na sobě. Ale na tom, že jsem do něčeho byl vražen, a to mám teď dělat.
(Jiří Reinsberg: Probíhejte Jeruzalém a sviťte. Česká křesťanská akademie, Praha)

Lásku prožíváme ve 3 rovinách jako vztah k Bohu, k druhým a k sobě.
Láska k bližním se opírá o lásku k Bohu. Odmítat bližního znamená uzavírat se Bohu. Bůh je tedy ode mě tak daleko, jak daleko je ten, koho nemám rád. Avšak mírou lásky k druhým je láska k sobě (srov. Lk 10,27).
Láska k sobě se opírá o lásku bližních (pokud nezakusím lásku rodičů, partnera, nemohu milovat druhé ani sebe). Pro lásku k bližnímu zapomeneme na sebe a tím se můžeme uzdravit. Láska k sobě se buduje také vztahem k Bohu. Jeho láska totiž není podmíněná. On mě miluje takového, jaký jsem.

Dávno předtím, než nás uviděla nějaká lidská bytost, nás uviděly milující oči Boží. Dávno předtím, než nás někdo uslyšel plakat nebo se smát, nám Bůh soustředěně naslouchal. Dávno předtím, než k nám v tomto světě někdo promluvil, nás oslovil hlas věčné lásky. Naše vzácnost, jedinečnost a individualita nám nebyla dána těmi, kdo nás potkávají v našem pozemském čase – v naší krátké chronologické existenci – ale Tím, kdo si nás vyvolil věčnou láskou, láskou, která existuje od věčnosti a do věčnosti potrvá.
(Henri J. M. Nouwen: Život milovaných dětí. nakladatelství Zvon)

Tak jako Maria, by měl vlastně každý křesťan kráčet pravou cestou, kterou pro něj určil Bůh, s chválou a velebením poté, co vyslovil zásadní souhlas s tím, co s ním Bůh zamýšlí.
(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří)

„Proč ještě nejste svatí? Proč ještě nejste u cíle? Vždyť se denně modlíte, každý rok máte exercicie, často slavíte bohoslužby...“ „Protože jste se ještě neobrátili!“ Druhý vatikánský koncil nám říká, že všichni křesťané jsou povolání ke svatosti. A být povolán znamená být také k tomu uschopněn. Všichni křesťané jsou povoláni a zavázáni k uskutečňování svatosti a dokonalosti ve shodě se svým stavem. (Lumen gentium, 42) Zavázán mohu být jen k tomu, co je pro mě možné. Cílem života je svatost. K té Kristus může dovést každého jeho cestou. To je také smyslem následování Ježíše Krista, který svým povoláním zasahuje srdce každého jednotlivě, osobně.
(Hans Buob: Růst... cesta obrácení)