Před Bohem budu konfrontován se svou skutečnou realitou a pravdou o sobě

Věřím v život věčný. Věřím, že smrt není konec, nýbrž nový začátek. Věřím, že smrtí vstoupím do Boží lásky. Ale před Bohem budu konfrontován i se svou skutečnou realitou a pravdou o sobě. A tehdy poznám, že jsem se v mnohém Bohu uzavíral a nežil jsem v souladu s ním a se svou podstatou. Toto bolestné sebepoznání je tím, čemu se říká očistec. To ale není žádné místo nebo určený čas, nýbrž myslí se tím okamžik očistného setkání s Boží láskou. Vstoupím-li do této Boží lásky, budu v nebi, tam se můj život završí. Ten jedinečný obraz, který si o mně udělal Bůh, se pak objeví ve své původní kráse a jasu. Peklo by bylo, kdybych se Boží lásce uzavřel. Znamenalo by to odloučení ode mě samotného i od Boha. Postavil bych se mimo život a mimo lásku.

Jako křesťané věříme, že i zfušovaný život má šanci být proměněn. Ve smrti se setkáváme s Bohem – i se vším, co jsme tady napáchali nedobrého – a můžeme se odevzdat jeho lásce. Ale: čím víc jsme se minuli se svým životem, tím bolestivější bude naše setkání s Bohem.

Soud umožňuje pachatelům i obětem se v nebi sjednotit

Jako křesťan počítám ale i  s možností pekla. Můžu ztroskotat. Nemám jistotu automatického nanebevzetí. Ale jako křesťan smím doufat, že je peklo prázdné, že se každý člověk tváří v tvář Boží lásce pro tuto lásku rozhodne. Existuje ovšem – jak říká Max Horkheimer – základní zákon lidského života, že pachatel nesmí triumfovat nad svou obětí. Proto je nutný soud. Nesmíme si ho ovšem představovat jen jako odsouzení, nýbrž jako vyrovnání před Bohem. Soud umožňuje pachatelům i obětem sjednotit se v nebi nejen s Bohem, ale i spolu navzájem, za předpokladu, že nechají Boha, aby je naplnil láskou.

Připravujeme si peklo už na zemi, když rozséváme zášť, hádky a nenávist. A vytváříme nebe na zemi, když žijeme v míru s ostatními lidmi a vyzařujeme do svého okolí lásku a pokoj. Existuje věčné završení, ve které doufáme pro všechny, i pro ty, kteří se minuli se svým cílem. Ale musíme projít soudem, vystavit se Bohu, abychom pak skrze bolest sebepoznání mohli padnout do Boží náruče.

Obrazy nebe jsou pokoj, naplnění, dokonalost, světlo, věčné nyní, jednota s Bohem a se sebou samým a se všemi lidmi, nekončící slavnost. Ale zároveň vím, že nebe a věčný život se vymykají všem obrazům. Důvěřuji biblickým obrazům, ale vím také, že si stejně neumíme představit, co nás doopravdy čeká.

Spoléhám na to, že setkání s Ježíšem promění ve mně všechno
temné, chaotické a nevykoupené

Věřím, že každý člověk je jedinečným obrazem, který si Bůh udělal právě o něm. Tento jedinečný obraz můžeme nazvat duší. Samozřejmě víme, že člověk vzniká splynutím mužského semene s ženským vajíčkem. Ale to je jen to, co pozorujeme. Za tím – jak nám říká teologie – stojí akt Božího přitakání. To spočívá v tom, že – teď můžeme mluvit jen v obrazech – Bůh do tohoto člověka vkládá jedinečný obraz. Nebo jak říká Romano Guardini, „… že Bůh v tomto člověku vyslovuje slovo, které patří jen tomuto člověku“, něco jako jedinečné heslo, kód. Naším úkolem je tento jedinečný obraz zviditelnit a toto slovo učinit slyšitelným. V okamžiku smrti tento obraz, který je často zatemněn našimi chybami, slabostmi a hříchy, zazáří ve své plné kráse – budeme-li připraveni nechat se očistit setkáním s Bohem a v soudu se nasměrovat k němu.

Spoléhám na to, že setkání s Bohem, setkání s Ježíšem promění všechno temné, chaotické a nevykoupené, že skrze veškerý chaos pronikne do popředí to podstatné ve mně, jedinečný obraz, který si o mně udělal Bůh. A doufám, že v tomto světě zanechám stopu, která se stane požehnáním pro druhé a vnese do jejich temnoty trochu světla.

Chtěl bych každému říci: Jsi důležitý. Zanecháš v tomto světě stopu.
A touto stopou spoluutváříš svět

Je pro mě nadějí, že neexistuje nic, co by nemohlo být proměněno, žádná temnota, která nemůže být osvětlena, žádné ztroskotání, které by se nemohlo stát novým začátkem, žádné ustrnutí, které nemůže být uvolněno, nic mrtvého, co by nemohlo být probuzeno k životu, žádný hrob, ve kterém neklíčí nový život. Tak bych chtěl křesťanským poselstvím lidem zprostředkovat naději, že jsou bezpodmínečně milováni a že při všech nezdarech, křehkosti a omezeních svého života, kterými se trápí, se mohou stát pro druhé požehnáním: ne nějakými mimořádnými výkony, ale tím, že budou žít svůj vlastní život a ztělesní jedinečný obraz Boží v sobě. Chtěl bych každému říci: Jsi důležitý. Zanecháš v tomto světě stopu. A touto stopou spoluutváříš svět. A přeji ti aby se skrze Tvou stopu tento svět stal jasnějším, lidštějším, milosrdnějším a vřelejším.

Se svolením zpracováno podle knihy
Anselm Grün, Andraea Larsonová: A strýčku Willi...,
kterou vydalo nakladatelství Triton. Redakčně upraveno.