Veď mne, ty jemné Světlo,
veď mne temnotami, které tísní.
Noc je temná, domov je daleko.
Veď mne, jemné Světlo.
Veď mne kupředu!
Upevni mé kroky.
Neprosím tě, abych viděl příliš do dáli.
Stačí, abych viděl právě na jeden krok,
na ten první krok.
Veď mne kupředu, jemné Světlo.
Nebyl jsem vždy takový jako teď,
ani jsem tě vždy neprosil,
abys mne vedl kupředu.
Rád jsem si sám vybíral cestu,
chtěl jsem dobře vidět kupředu.
Teď mne ale vedeš kupředu ty sám!
Měl jsem v oblibě jas dne
a silnější než bázeň byla pýcha,
která ovládala mou vůli.
Pane, nevzpomínej na minulá léta!
Tak dlouho mi žehnala tvá síla.
Rád bych se nechal vést kupředu přes pole a mokřiny,
skaliska a řeky až do okamžiku, kdy skončí noc,
a já budu smět zrána vnímat,
jak se na mne usmívají ti,
které jsem tak dlouho miloval
a které jsem načas musel oželet.
(John Henry Newman: Veď mne, jemné Světlo)
Se svolením převzato z knihy
Lectio Divina na každý den v roce,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Světlo svítí stále, zejména však tehdy,
když procházíme okamžiky nejistoty a nesnází.
„Pán se podle slavné předpovědi proroka Izaiáše objevil jako veliké světlo pro lid, který chodil ve tmách (srov. Iz 9,1). Bůh se stal člověkem a přišel mezi nás, aby rozptýlil temnoty hříchu a viny a zahrnul lidstvo svým božským světlem. Toto nejvyšší světlo, jehož je vánoční strom symbolem a upomínkou, v průběhu staletí nepozbylo nic ze své intenzity. Stále září a osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. Zejména nám pak svítí tehdy, když procházíme okamžiky nejistoty a nesnází!“
Pokud nejsou pojmy „svoboda“, „společné dobro“, „spravedlnost“
pevně zakotveny v Bohu, zůstávají velmi často v moci lidských zájmů…
Pokud se lidé snažili toto světlo uhasit a nahradit klamnými a podvodnými třpytkami, vždy to znamenalo násilí a tragédii.
„Snažíme-li se vymazat Boží jméno ze stránek dějin, výsledkem je pokřivený zápis, ve kterém i ta nejkrásnější a nejušlechtilejší slova ztrácejí svůj pravý smysl. Pokud nejsou pojmy „svoboda“, „společné dobro“, „spravedlnost“ pevně zakotveny v Bohu a v jeho lásce – onom Bohu, který ukázal svou tvář v Ježíši Kristu – zůstávají velmi často v moci lidských zájmů a ztrácejí spojitost s nárokem pravdy a občanské zodpovědnosti.
(Benedikt XVI.)
Se svolením převzato z webu české sekce Vatikánského rozhlasu.
Neexistuje temnota, jež by zastínila Boží světlo
Každý člověk má dvojí přirozenost. Je v něm světlo i tma, závdavek Božího života i temnota zla. Obvykle se domníváme, že radost můžeme prožívat jen ve světlých stránkách našeho života. Proto napínáme hodně síly do potlačování svých stinných stránek. Pravdou ale je, že dokonalou radost najde pouze ten, kdo dokázal přijmout i svůj stín, kdo se s ním smířil a svěřil jej Bohu.
Kdo se odevzdal Bohu objeví onu dětskou radost, po níž v skrytu srdce zatouží každý člověk. Temnota nás přestane děsit a ohrožovat. Všecko bezpečně spočívá v Boží něžné a silné ruce.
Potřebné světlo nám Bůh poskytuje krok za krokem
Bůh nestvořil svět a člověka v úplně hotovém stavu. Člověka a lidstvo tvoří tak, aby jeho poznání pozvolna rostlo a rozjasňovalo se. Takto – krok za krokem – si člověk postupně uvědomuje, co je dobré a spravedlivé. Tento vývoj patří k podstatě stvoření, je zamýšlenou součástí Božího plánu.
Bůh nežádá po dítěti, aby smýšlelo a jednalo jako dospělý. Dítě má právo být dítětem. Stejně je tomu ve vývoji každého jednotlivce i celého lidstva: procházejí různými etapami a každá z nich v sobě zahrnuje aktuální konkrétní část pravdy. Bůh nežádá, abychom už dnes byli těmi, jimiž se máme teprve stát. V každé fázi vývoje nám ale poskytuje potřebné světlo k rozlišování toho, kudy a jak dál.
Naším nynějším úkolem je udělat jeden konkrétní následující krok, k němuž nás vybízí. Není třeba považovat za ztrátu to, co už máme za sebou, postupujeme-li kupředu podle toho, o čem jsme vnitřně přesvědčeni, že je správné.
Možnost žít v souladu s Boží vůlí nám zůstává vždycky otevřená. Možná je čas od času jeho vůlí, že nevíme, co máme dělat při dalším kroku. Svěřme mu svou nejistotu a přijměme vlastní temnotu. Jsme-li k sobě i k němu zcela upřímní, v pravou chvíli pochopíme, co dělat dál.
Můj Bůh září do mých temnot (Ž 18,29).
Zpracováno podle knihy Wilfrida Stinissena:
I dnes je den Boží – rozjímání na celý rok,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Pane, co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe. … Ty se stáváš mým světlem a radostí. … Tobě je zjevné, Pane, jaký jsem.
(sv. Augustin)
Fixujeme se na negativ fotografie, zatímco Bůh nechává znovu vzejít světlo, které do nás vešlo na počátku našeho bytí.
Se svolením převzato z knihy: Y. Boulvin, Začít znovu,
kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
Chceš-li, aby se ti uzdravily rány, on je lékař.
Spaluje-li tě horečka, on je zřídlo.
Bojíš-li se smrti, on je život.
Prcháš-li před temnotou, on je světlo.
V Kristu máme všechno.
Blahoslavený je člověk, který v něho doufá.
(sv. Ambrož)
„...řekl jsem andělovi, který stál u brány nového roku:
‚Dej mi světlo,
abych jistou nohou mohl vykročit do neznáma'.
Ale on mi odpověděl:
'Jen jdi temnotou
a vlož svou ruku do ruky Boží,
to je lepší než světlo
a jistější než známá cesta‘.“
Tam, kde je nejtemněji, svítí Boží světlo nejjasněji.
Se svolením převzato z knihy: A. Grün, Proměň svůj strach,
kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
