Evangelium: Lukáš, 16. kapitola, 19. až 31. verš



P. Jaroslav Axler: „Minule jsem vám dal domácí úkol: nakreslit něco pěkného, co jste viděly. Nevím, kolik z vás kreslilo, ale vím, že někdo kreslil. Tak nám to pojďte ukázat před oltář.“ (Hvězdičku za splněný úkol si zaslouží pouze Burešovi.) „Je vidět, že to je rodinná záležitost. Dobře. Děvčata mají přednost. Anežko, co jsi viděla ty?“

Rodiče: „My jsme to spletli. Namalovali jsme, co zažili hezkého.“

P. Jaroslav Axler: „To nevadí. Co jste zažily hezkého?“

Děti: „U babičky jsme jedly knedle.“ (Smích.)

P. Jaroslav Axler: „S čím knedlíky byly?“

Děti: „S třešněma.“

P. Jaroslav Axler: „Vařila je babička?“

Děti: „Jo.“

P. Jaroslav Axler: „Tak babička vaří dobře. – Verčo?“

Děti: „Já jsem ztratila prstýnek a pak jsem ho našla.“

P. Jaroslav Axler: „A měla jsi velkou radost. Tys ho ztratila někde v bazénu?“

Děti: „Ne. Já jsem si ho odložila před plaváním na židličce a plavčice ho pak našla.“

P. Jaroslav Axler: „Takže tam máš nakreslenou sebe a plavčici. Dobře. – A Jirka? To je nějaký komiks...“

Děti: „Komiks ani ne. Mně se to stalo dneska. Ztratil jsem kartičku. Potom jsme potkali řidiče a zeptali jsme se ho, jestli ji náhodou nenašel v autobusu, ve kterém jsme jeli. Byla tam.“

P. Jaroslav Axler: „Dobře.“

Děti: „To byla taková má šťastná chvíle.“

P. Jaroslav Axler: (Důkladně si prohlíží obrázky.) „Tak děkuji! Je vidět, že jste na to nezapomněly. Můžete se posadit. Minule jsme o tom, co může člověk pěkného zažít, přece mluvili. Jak jste měly zavázané oči a poznávaly předměty. Dneska jsme si přivezl kouzelný batho z Kolína. Jestli jste dobře poslouchaly, Pán Ježíš vyprávěl v evangeliu příběh na poučenou o dvou lidech. Kdo tam byl?“

Děti: „Lazar.“

P. Jaroslav Axler: „Ten je jmenovaný. Kdo to byl?“

Děti: „Chudák.“

P. Jaroslav Axler: „Ležel a žebral. Naproti tomu druhý, kdo tam byl? Jirka ví, ještě někdo jiný?“

Děti: „Boháč.“

P. Jaroslav Axler: „Jak se jmenoval?“

Děti: „Nevím.“

P. Jaroslav Axler: „To ani nemůžeš vědět, ono to tam totiž není.“ (Úsměv.) „Oba dva zemřeli. Jeden byl v nebi. Byl to Lazar, protože byl chudý a žil chudě, skromně, tak jak mohl. Naproti tomu proč boháč trpí v pekle? To je totiž smysl podobenství...“

Děti: „Za trest.“ (Smích.)

P. Jaroslav Axler: „Jo. A čím si způsobil, že byl potrestaný?“

Děti: „Že měl na zemi hodně bohatství a blahobytu.“

P. Jaroslav Axler: „Byl jeho problém v tom, že měl hodně bohatství?“

Děti: „Nestaral se o ostatní, ale jen o sebe.“

P. Jaroslav Axler: „To znamená, že se nedokázal se žebrákem...“

Děti: „... rozdělit.“

P. Jaroslav Axler: „Pán Ježíš říká: Nejde o to, co máme. Někdo může mít málo věcí a být lakomý i tak, někdo může mít miliony a být velmi štědrý. V tom to není. I když je to větší pokušení. Umět se rozdělit. Vtip je v tom, zda dokážeme to, co máme, používat jenom pro sebe, anebo jestli tím dokážeme udělat radost i druhým. Napadá vás něco, o co se můžeme s druhými rozdělit? O co byste se i vy mohly rozdělit? Verčo?“

Děti: „O bonboniéru.“

Děti: „O koláč.“

P. Jaroslav Axler: „To bude první...“ (Otvírá batoh a vybízí první dítě.) „Pojď. Z kouzelného batohu vytáhneme první věc, o kterou se můžeme rozdělit. Vy jste to tiply dobře, tak nám to ukaž. Zvedni nad hlavu.“ (Další sprška dobré nálady, když holčička drží sladkosti v jedné ruce, a přesto zvedá nad hlavu obě.) „Máme košíček a v něm nějaké dobroty od Velikonoc. Je důležité, když se umíte rozdělit s kamarádem třeba o čokoládu. Protože, když se rozdělíte, jednak si pochutnáte a máte radost, že jste něco pro druhého udělaly. A ta radost vám zůstane napořád. U Boha není zapomenuta. Kdežto kdybyste to snědly sami, za chvilku máte po radosti. Ještě se mi v batohu rozsypaly nějaké čokolády. O ně se s vámi rozdělím na konci mše nebo po mši. Když je někdo chudý, co se pro něj dá udělat? Co třeba potřebuje? O co se kromě jídla s ním mohu rozdělit?“ (Ačkoliv se hlásí velký les rukou, míří otec Jaroslav »svým směrem«.) „Já vám napovím.“ (V kapli vyvolá vlnu smíchu.) „Kdo ještě nic nedělal? Péťo. Oběma rukama táhni. Jo, zvedni to nad hlavu. O co se můžete s chudým člověkem rozdělit? Co potřebuje ten, kdo potřebuje třeba dvacku na vlak, kromě toho?“

Děti: „Oblečení.“

P. Jaroslav Axler: „Aby mu nebyla zima. Takže to je druhá věc, o kterou se můžeme rozdělit. Vždycky se máme rozdělit takovým stylem, abychom dali něco, co třeba sami máme rádi. Že nás to něco stojí. Nesmíte to dělat stylem: třeba jako u ve nás ve Skutči vždycky máme charitní sbírku šatstva a lidi to tam nosí tak, že vyprazdňují šatník. Zbavují se toho nejhoršího, co mají. Aspoň tak, ale to není účelem. Umět se rozdělit je dát něco ze svého. Když byste někdo chtěl potom...“

Děti: (Salva smíchu.)

P. Jaroslav Axler: „... tak se s vámi rozdělím.“ (Nabízí košili, tričko z Tábora a další oblečení.) „Nejčastější způsob, o co se může člověk také rozdělit... Toto byly konkrétní věci, ale někdy člověk může dát... Co může dát? Co tam ještě zbylo?“ (Ukazuje obálku.) „Co tam může být? Dopis? Jsou tam...“ (Vytahuje několik tisícikorun.) „Člověk se může rozdělit o peníze. O ty se také rozdělím, ale s někým jiným.“

Děti: (Exploze smíchu.)

P. Jaroslav Axler: „To jsou věci, o které se můžete rozdělit. Ale jsou to jenom věci, o které se můžeme rozdělit? Jen když někomu něco dáme?“

Děti: „O radost.“

P. Jaroslav Axler: „Jak se to dělá?“ (»Zákeřnou« otázkou vyvádí z míry.) „Jak se dělí o radost?“

Děti: „Ona nám to ukázala.“

P. Jaroslav Axler: „Ukázala. Čím?“

Děti: „Smíchem.“

P. Jaroslav Axler: „Že se usmála, přesně tak. Úsměv nás totiž tolik nestojí a mnoho lidí potěší. O co se ještě můžeme rozdělit? Můžeme se také rozdělit o svůj čas, věnovat ho pro druhé. To také není jednoduché udělat si na druhé čas. Člověk by si třeba radši dělal svoje věci, koukal na něco, hrál na počítači, místo aby pro druhého něco udělal. I o to se můžeme rozdělit. Můžeme druhého potěšit. Nejsou to jenom věci, ale můžeme se rozdělit také o své...“

Děti: „... srdce.“

P. Jaroslav Axler: „Tak jo, to si budeme pamatovat z dnešního podobenství. Máme se rozdělit. A víte, co mi do příště nakreslíte? Čím jste udělaly někomu radost, jak jste se někým o kousek srdce rozdělily nebo jak jste se s někým rozdělily o nějakou věc. Třeba vás to bude nutit, abyste na to víc myslely, že je to potřeba. Těším se, že příště nejen Burešovi, ale i vy něco nakreslíte.“



(kázání P. Jaroslava Axlera, 99. dětská mše svatá, Chrudim, pondělí 7. dubna 2008)



Přímluvy: (Burešovi)
Nyní společně prosme Boha za naše potřeby a ptřeby ostatních.

Pane, prosíme za církev a našeho papeže Benedikta XVI. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme za lidi bez domova, opuštěné, trpící, nemocné, umírající a za duše v očistci. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, dej, aby bylo stále méně dětí, které musí žít v dětských domovech. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme za všechny, kteří jsou na něčem závislí, zvláště chraň mladé lidi před nebezpečím drogy. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme i za všechny, kteří nepoznali lásku Boží. Zvláště prosíme za naše nevěřící kamarády. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme i za lidi, kteří jsou na cestách, aby bezpečně dojeli do cíle své cesty. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Prosíme i za naše rodiče. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme, dej nám sílu překonávat naše sobectví a hledat vždy možnost, jak Ti sloužit a pomáhat druhým. Prosíme Tě, vyslyš nás.

Pane Ježíši, přijmi tyto naše prosby. Neboť Ty žiješ a vládneš na věky věků. Amen.