Předvelikonoční duchovní obnovu jsme měli dlouho dopředu zaznamenanou v rodinném kalendáři, posháněli jsme hlídání pro děti a byl tak před námi víkend skutečné obnovy – pouze ve dvou!
Začal páteční promyšlenou promluvou a poutavou, skvěle připravenou přednáškou o Íránu, při které jsme objevili nejen starobylou kulturní zemi s jejich pohostinnými obyvateli, ale i P. Jana coby muže odvážného, statečného, přemýšlivého, ale také velmi vtipného.

Ze sobotních promluv P. Jana na faře jsem stihla zapsat něco postřehů, některé třeba osloví i vás:
– Půst nemusí být seznamem povinností – co bych měla nebo co nemám dělat, ale může být příležitostí k novému vyjití...
– Každé zlo v životě může být „hnojivem“ pro velkou úrodu dobra...
– Bůh má s námi nekonečnou trpělivost, mějme ji i my s lidmi, hlavně se svými blízkými. Učme se odpouštět donekonečna, my tu nejsme od toho, abychom v odpouštění určovali limity….
– Při duchovním růstu jsou normální propady, nejistoty, pochybnosti.

O přestávkách vládla ve farním sále příjemná atmosféra a myslím, že ani nikomu nevadilo, že sál právě prochází rekonstrukcí. Naopak je fajn, že je v něm živo již teď a ukazuje se, jak lehce se dá zaplnit. Diskuse u kávy a čaje byla otevřená a pro mě velmi podnětná.

V neděli se u nás doma ještě dobu probíraly vyřčené myšlenky z kázání a z farních debat o míře pomoci sociálně slabým, o předávání víry v rodinách a o tom, co je v dnešní době ze zkušeností rodičů vůbec možné a potřebné dětem předat...

Má první duchovní obnova byla pro mě opravdovým zastavením, setkáním s Boží blízkostí a společenstvím zajímavých a otevřených lidí. Děkuji za tuto možnost všem, kteří obnovu připravovali a hlavně P. Janu Linhartovi, který se nám celý víkend tak ochotně věnoval.

Lada Kalinová