Sobota pro chlapy

Na základě impulsu od Petry Pudilové jsme využili návštěvy Jirky Černého v Chrudimi a požádali jsme ho, aby 20. 4. vedl program Soboty pro chlapy. Jirka souhlasil, Petra Pudilová vše zajistila, rodina Fidlerova (Monika, Klára a Tonda) navařila, zamluvila se tělocvična na fotbálek, pozvali se chlapi z Pardubic a vše mohlo začít.

Program naší chlapské soboty jsme zahájili ráno na mši svaté, kterou sloužil otec Tomáš Mlýnek. Jeho promluva byla pro mě velmi dobrým zahájením programu. Otec Tomáš mimo jiné hovořil o rozdílu mezi tím, když věříme v Boha a tím, když Bohu opravdu věříme. Znovu jsem si při promýšlení jeho slov uvědomil, že ačkoliv si myslím, že ve víře žiji, je někdy vše trochu povrchní a opravdová hluboká důvěra v Boha přinášející Pokoj mi chybí. Jako chlap přece musím vše zvládat sám, co si nevybojuji, to nemám a pro Hospodina je najednou v mém životě tak málo místa (možná to někteří čtenáři z řad mužů znají…).

Po mši svaté jsme se přesunuli na faru (bylo nás včetně třinácti hostů z Pardubic celkem 26), kde nám Petra Pudilová vše perfektně připravila, a tak jsme mohli v 9 hodin začít s dopoledním programem. Ten, jak již bylo řečeno, měl ve své režii Jirka Černý. Během tří hodin jsme vyslechli přednášky na téma krize životního poledne a otcovství.

Co jsem si z Jirkových promluv a následných diskusí odnesl sám pro sebe?

Je velmi pravděpodobné, že krize životního poledne přijde. Těžko říci kdy, ale klidně to může být i ve třiceti letech. Najednou zažíváme to, že naše dosavadní motivace, to, co nás v životě pohánělo, již nefunguje. Odpadl první raketový stupeň. Cítíme prázdnotu, zmar a kdovíco ještě… Kudy dál? Cestou je změna našich motivací, nemusíme bezhlavě „rozorat“ náš život, stačí měnit to, co nás sytí a pohání dál. Najednou nemusí být pro nás důležitý výkon a výsledky, ale vztahy a jejich kvalita, ne hmotné statky, ale náš duchovní život a to, jak si jej „pěstujeme“ a staráme se o něj, ne dálka, ale hlubina, ne já a má síla, ale Bůh a jeho vůle… Takže je povzbudivé, že cesta existuje, jen ji najít (možná stačí i hledat…).

Z tématu otcovství mě zaujala myšlenka, že svým dětem jsme (často nevědomě) vzorem i v přístupu k sobě samým. Rozhodně jim tedy neprospíváme tím, když jim budeme zdůrazňovat, co vše pro ně děláme, jen aby se měly lépe než my, aby to dotáhly dál, aby to měly v životě snazší. Mimoděk jim tak totiž sdělujeme, že si nevážíme sami sebe, toho, co jsme v životě dosáhli a jak svůj život naplňujeme. Otázkou pak je, jaký vztah budou mít v dospělosti naše děti k sobě samým, když my jsme jim byli takovým vzorem. A osobně si myslím, že jedny z nejbolestivějších niterných pocitů, které můžeme zažívat, pramení právě z nepřijetí sebe sama, toho, jaký jsem a kým jsem, jaká je moje cesta a úloha na tomto světě.

Určitě mě také zaujala i „stará pravda“ o tom, že je velmi důležité pečovat o vztah se ženou, protože až nám odejdou děti, tak si „zbydeme“. Je to jasné, víme o tom, ale v kvapíku všedních dnů někdy až moc často zapomínáme… Zůstal ve mně i Jirkův apel na to, abychom se nikdy nesmiřovali a nezvykli si na to, že nám s naší ženou nemusí být dobře. Může se to stát, můžeme to najednou pociťovat, ale nesmiřujme se tím a začněme pro sebe a pro náš vztah rychle něco dělat.

Zajímavých myšlenek v sobotu zaznělo samozřejmě mnohem více, ale já si dnes s odstupem pamatuji právě to, co jsem uvedl výše.

Přednášky jsme po 12. hodině zakončili společnou modlitbou ve farní kapli pod vedením otce Antonína Forbelského. Řízek neuvěřitelné velikosti a vynikající bramborový salát byl závěrečným bodem programu. Sportovci se ještě brzy po obědě vydali do tělocvičny na fotbal (což vzhledem k velikosti porcí upřímně obdivuji).

Na závěr bych chtěl znovu poděkovat všem, díky kterým jsme měli vytvořené skvělé zázemí (Petra Pudilová) a netrpěli jsme hlady (rodina Fidlerova). Díky i všem našim manželkám, které vybavily své chotě výbornými buchtami.

Těším se, že se nám třeba někdy podobnou akci podaří znovu uskutečnit. Přednášky pro mě byly opravdu zajímavé a ani ten řízek nebyl k zahození. :-)