Prožíváme stále Rok víry, kde je Váš zdroj vztahu s Bohem, co Vaši víru prohlubuje a upevňuje?
Zdrojem mé víry je prožívání osobního vztahu s Kristem, a to různými způsoby. Především jsou to každoroční exercicie v trapistickém klášteře v Novém Dvoře, snaha Kristu poctivě předkládat celý svůj život ve všech jeho rozměrech v pravidelné meditaci a pak také pastorační služba při rekolekcích a práci s mládeží.

Jste velmi vytíženým člověkem, jak zvládáte skloubit svůj duchovní život a pracovní povinnosti?
Mám dva principy: pokoušet se o intenzivní a výlučné chvíle s Hospodinem blokového charakteru, jako jsou právě exercicie. A pak snaha každé ráno mít hodinu na duchovní program – breviář, meditace a končit večer s jednou kapitolou Bible. Musím ale dodat, že to je snaha, která bohužel mnohdy není naplněna, ale pokouším se stále se vracet a nedat se.

Zanedlouho oslavíte dvacáté výročí kněžského svěcení. Jaká jste měl očekávání při vstupu do kněžského života? Jak se Vaše představy o službě kněze naplnily?
Hospodin mě velmi překvapil. Představy ještě za komunismu byly o službě v nějaké malé vesnici a něco tajného mimo oficielní rámec. A teď je všechno absolutně jinak... a přitom strašně zajímavé, i když náročné.

Vykonáváte svou službu v samém centru české a moravské církve. V čem vidíte největší poslání církve v současné společnosti a ve světě?
Na tom mám již delší dobu jasnou odpověď: být prostředkem pro osobní setkání konkrétního člověka s živým Bohem. To je cíl všeho, co konáme, nebo aspoň by mělo být.

Jako generální vikář naší královéhradecké diecéze jste se denně setkával s náročnou realitou. Jaká je podle Vašeho názoru největší bolest současné církve?
Osobně jako velkou bolest pociťuji právě neschopnost otevřít se ve svobodě vykoupeného křesťana novým cestám žití a hlásání evangelia.

Víte také dobře, co obnáší farní život. Co myslíte, že je pro rozvoj farnosti nejdůležitější?
Nemyslet si, že život farnosti znamená pouze přijít na mši v neděli. Být otevřený společné cestě za Kristem, cestě, na které na sebe čekáme, podporujeme a povzbuzujeme se. Tam, kde je toto vnímání, žije farnost.