Končí Rok víry...
Víra ve smyslu křesťanském je především něco velmi osobního a niterného. Před Bohem nejsme žádné „kusové zboží“. Každý z nás je Jeho dítětem, které On zná jeho vlastním jménem. Myslel na nás od věčnosti a od věčnosti touží být s námi. Zavolal nás do své blízkosti a my jsme v Něj uvěřili. Chce nám neustále dávat svůj život. Chce, abychom poznali Jeho, jediného pravého Boha, a toho, kterého On poslal, Ježíše Krista. Vnitřní a osobní poznávání Boží dobroty a lásky skrze Ježíše Krista v Duchu svatém je pravým životem víry. Jsme však v určitém nebezpečí vnímat Boha pokřiveně, třeba jako soudce, policistu, účetního nebo jako toho, kdo s námi nebude nikdy spokojen. On je však podle Ježíše „Abba“, tedy milující tatínek. Toto téma se nemůže vyčerpat v období dvanácti měsíců a bude nás provázet i dál. Můžeme se na přelomu liturgického času ptát: „Kým je pro mě Bůh? Kdy jsem zažil Jeho dotyk? Jak se s Ním setkávám ve své každodenní realitě? Věřím, že v Roce víry ke každému z nás Bůh nějakým způsobem promluvil a bude i nadále promlouvat. Naší zodpovědností je opatrovat a rozvíjet tuto niternost víry.
Víra ve smyslu křesťanském je i něčím společným. Bez druhých bychom k víře ani nepřišli, ani v ní nevytrvali. Víra roste a žije ve společenství. Víru sdílíme s druhými a ve víře se s nimi sdílíme. Ježíš sám volá do společenství. Kolik to bylo příležitostí v uplynulém roce, prožívat víru s druhými, obohatit se skrze ně! Události v rodině, naše rozhovory, povzbuzování, vzájemné nesení starostí, společné modlitby a bohoslužby nebo jen postání před kostelem či společné putování pěšmo, kolmo nebo busem, to vše bylo naším společným žitím víry. V tomto rozměru víry jsme druhými stále obdarováváni. Můžeme se dnes vděčně rozpomenout na ty, kdo pro nás byli a jsou důležití jako svědci, pomocníci a průvodci ve víře. Na každém z nás však záleží. Vytvářet společenství není lehké, ale nesmíme to vzdát.
Kazatelský příklad mluví o tom, jak byli ve vinorodé oblasti všichni pozváni na královskou svatbu. Každý měl přinést s sebou láhev vína na společný stůl. Víno se pak při vstupu slévalo do velké kádě. Když pak služebníci nabrali a začali hostům roznášet, došlo k nemilému překvapení, místo vínem si připíjeli vodou. Všichni do jednoho si totiž řekli, že jejich vodu vyváží víno těch druhých.
Máme zodpovědnost za naše společenství víry a jsem vám vděčný za vše, čím ho vytváříte a obohacujete.
Moc si přeji, aby roky našeho života byly roky víry, naděje a lásky, dokud nedojdeme k plnosti, ve které bude už jen Láska.
S požehnáním otec Jiří
Připnutý článek
-
Velikonoce ve farnosti Chrudim
