V těchto dnech se uzavírá liturgický rok. Nebývá obvyklé bilancovat v době kolem slavnosti Ježíše Krista, Krále. Ohlédnutí za uplynulým časem si necháváme spíš na konec roku kalendářního. Končící Rok víry však přímo zve ke krátké reflexi.

Víra ve smyslu křesťanském je především něco velmi osobního a niterného. Před Bohem nejsme žádné „kusové zboží“. Každý z nás je Jeho dítětem, které On zná jeho vlastním jménem. Myslel na nás od věčnosti a od věčnosti touží být s námi. Zavolal nás do své blízkosti a my jsme v Něj uvěřili. Chce nám neustále dávat svůj život. Chce, abychom poznali Jeho, jediného pravého Boha, a toho, kterého On poslal, Ježíše Krista. Vnitřní a osobní poznávání Boží dobroty a lásky skrze Ježíše Krista v Duchu svatém je pravým životem víry. Jsme však v určitém nebezpečí vnímat Boha pokřiveně, třeba jako soudce, policistu, účetního nebo jako toho, kdo s námi nebude nikdy spokojen. On je však podle Ježíše „Abba“, tedy milující tatínek. Toto téma se nemůže vyčerpat v období dvanácti měsíců a bude nás provázet i dál. Můžeme se na přelomu liturgického času ptát: „Kým je pro mě Bůh? Kdy jsem zažil Jeho dotyk? Jak se s Ním setkávám ve své každodenní realitě? Věřím, že v Roce víry ke každému z nás Bůh nějakým způsobem promluvil a bude i nadále promlouvat. Naší zodpovědností je opatrovat a rozvíjet tuto niternost víry.

Víra ve smyslu křesťanském je i něčím společným. Bez druhých bychom k víře ani nepřišli, ani v ní nevytrvali. Víra roste a žije ve společenství. Víru sdílíme s druhými a ve víře se s nimi sdílíme. Ježíš sám volá do společenství. Kolik to bylo příležitostí v uplynulém roce, prožívat víru s druhými, obohatit se skrze ně! Události v rodině, naše rozhovory, povzbuzování, vzájemné nesení starostí, společné modlitby a bohoslužby nebo jen postání před kostelem či společné putování pěšmo, kolmo nebo busem, to vše bylo naším společným žitím víry. V tomto rozměru víry jsme druhými stále obdarováváni. Můžeme se dnes vděčně rozpomenout na ty, kdo pro nás byli a jsou důležití jako svědci, pomocníci a průvodci ve víře. Na každém z nás však záleží. Vytvářet společenství není lehké, ale nesmíme to vzdát.

Kazatelský příklad mluví o tom, jak byli ve vinorodé oblasti všichni pozváni na královskou svatbu. Každý měl přinést s sebou láhev vína na společný stůl. Víno se pak při vstupu slévalo do velké kádě. Když pak služebníci nabrali a začali hostům roznášet, došlo k nemilému překvapení, místo vínem si připíjeli vodou. Všichni do jednoho si totiž řekli, že jejich vodu vyváží víno těch druhých.

Máme zodpovědnost za naše společenství víry a jsem vám vděčný za vše, čím ho vytváříte a obohacujete.

Moc si přeji, aby roky našeho života byly roky víry, naděje a lásky, dokud nedojdeme k plnosti, ve které bude už jen Láska.

S požehnáním otec Jiří