Interview s katechumeny

1. Co Vás přivedlo k rozhodnutí nechat se pokřtít?

Jitka: Životní průšvihy a boží milost.

Petr: Vlastně ani nevím. Přišlo to po dlouhém vývoji, a přitom jako nečekaně. Od malička jsem byl ateistou, rodiče mě vychovávali víc k materialismu a všeobecnému humanismu než k víře. O babičce s dědou se doma dokonce tradovalo, že měli druhý necírkevní sňatek na okrese. Vzdor tomu jsem od mládí v kostele vždycky cítil cosi neznámého, lákavého, nějakou vážnost, laskavost nebo co... Přibližně před dvaceti lety, když jsem prožíval jednu svoji krizi, jsem skoro rok pravidelně chodil na bohoslužby. Na závěr jsem tehdy ještě dospěl k jasnému NE. Je to tak dva tři roky zpátky, co mi můj kamarád Honza Dlab – to jsem ještě dávno netušil, že se později stane mým kmotrem – přenechal své místo na otevřeném duchovním setkání v Kolíně. Poprvé jsem tu zažil jezuitské exercicie. Zalíbily se mi, jezdil jsem častěji. Koncem srpna 2012 se to stalo. Snad setkání se spiritualitou biskupa de Mella, snad s báječným člověkem Jendou Regnerem, který exercicie často vedl. Každopádně během jedné kontemplace přišel silný, hluboký, nepopsatelný zážitek. Nic podobného jsem dosud nepoznal. A druhý den navíc spadla ze zdravého stromu v klášterní zahradě velká suchá větev. Zrovna když jsem šel kolem. Bylo to pro mne jakoby potvrzení: i ten strom má odvahu zbavit se staré veteše! Jako proměněný jsem se pak vrátil do Rozdělova do práce. Otec Jaroslav Kučera z místní farnosti, kterého jsem brzy poté požádal o zahájení přípravy na křest, mi řekl, že jsem potkal Krista.



2. Jaká máte od křtu očekávání? S jakými myšlenkami vyhlížíte tuto událost ve svém životě?

Jitka: Že budu pod větší Boží ochranou a že se budou dít zázraky :) Mám jen jednu myšlenku. Už aby to bylo :)

Petr: Jako bych vzal za kliku dveří, o kterých jsem dřív neměl tušení. Ani že jsou, natož abych se domýšlel, co je za nimi. Najednou se kolem rozprostírá neznámý prostor plný tajemství. A spousta setkání s vnitřně bohatými lidmi, od kterých se toho mohu hodně naučit. Tápavě se rozhlížím. Netuším, co se stane, nevím, co mám dělat. Věřím, že je to dobré. Naštěstí mám i tady v Chrudimi dobrého průvodce, otce Jiřího. A na co myslím? Poslední dny často vzpomínám na jednu pasáž z filmu Strom života. Maminka, která se ve filmu vyrovnává se smrtí svého syna, úvodem přemítá: „Jeptišky nás učily, že jsou dvě cesty životem. Cesta přírody a cesta milosti. Je třeba si vybrat, kterou budete následovat. Milost nehledí na potěchu sama sebe. Přijímá pohrdání, zapomnění, neoblíbenost. Přijímá urážky a zranění. Příroda se stará jen o své potěšení. Nutí ostatní jen pro svoji potěchu. Ráda projevuje svou nadvládu. Má svou vlastní cestu. Nachází příčiny k nespokojenosti, zatímco celý svět září okolo. A láska prozařuje úsměvem všechny věci. Učili nás, že nikdo z těch, kdo následují cestu milosti, nepřijde ke špatnému konci. Budu Ti věrná. Ať přijde cokoli.“



3. Co oceňujete na křesťanském způsobu života, co Vám na něm připadá těžké?

Jitka: Oceňuju, já nevím, prostě už bez toho nemůžu, nedokážu a nechci žít. Co člověk oceňuje na lásce? Lásku nejde oceňovat, láska prostě je a já jsem měla to štěstí, že jsem poznala, že mi klepe na dveře. Těžký to je, každý nese svůj kříž, ale nejde to srovnat s tím, jak to bylo těžký bez Boha.

Petr: Kamarádství, vzájemnou úctu, družnost, společné prožívání. To mě, starého samotáře, láká. A co je nejtěžší? Asi ten závazek. „Budu Ti věrný. Ať přijde cokoli.“ Zvládnu to?