Rozhovor s paní Marií Bakešovou

Kdy a kde jste se narodila, jaké bylo vaše dětství a dospívání?

Narodila jsem se v r. 1928 v Dolním Bezděkově jako 5. dítě ze 6. Čtyři starší bratři zemřeli, takže jsem vyrůstala pouze s mladším bratrem. Rodiče měli menší hospodářství, kde jsme museli pomáhat s lehčími pracemi: v kuchyni, u drůbeže, vybírat brambory, obracet seno... Ale dojit jsem se nenaučila (smích). Každou neděli jsme chodili do Vejvanovic do kostela. Tatínek mě nosil v náručí a v zimě balil do deky, abych se nenachladila. V té době ve Vejvanovicích působil otec Simón, který nás učil náboženství a katechizmus, a když bylo třeba, použil i rákosku. Po něm přišel P. Valenta, který dojížděl z Chrasti.

Mé dětství bylo radostné, rodiče nás trochu rozmazlovali. Všechnu těžkou práci zastal tatínek, a když jsem šla za družičku, tak mně i vlasy naonduloval (smích). Do obecné školy jsem chodila do Vejvanovic (s výborným prospěchem), do měšťanky do Hrochova Týnce a potom do Hospodyňské školy v Dolní Rovni. Byla to vzorná škola, kde jsme se učili šití, vaření, hospodaření, novinkám v zemědělství atd. Soukromě jsem se jezdila učit šít do Chrudimi a vařit do Pardubic na Veselku.

V době mého dospívání jsme se po mši sv. nebo po odpoledním požehnání scházeli s mládeží na faře, cvičit, hrát divadlo, na různé koncerty a přednášky. Ve Vejvanovicích v té době působil otec Pohorský. Skromný a hodný pán, všichni jsme ho měli moc rádi. Hodně se věnoval mládeži. Ještě v r. 1950 mě oddával, pokřtil našeho syna, ale později musel odejít a byl zařazen k PTP (pomocný technický prapor). S křesťanskou mládeží jsme se později setkávali u Severýnů v Bezděkově nebo v Hrochově Týnci, kde se nám věnoval pater Václav Kubát, všestranný duchovní a přítel mého budoucího manžela, se kterým jsem se tam seznámila.



V únoru r. 1950 jste se vdávala – jak se váš život odvíjel dál?

S manželem jsme bydleli v Topoli, odkud můj manžel pocházel. Ale v dubnu zemřela moje maminka, bratr musel na vojnu a já se vrátila do Bezděkova, abych tatínkovi pomohla s hospodářstvím. V té době už začínala kolektivizace, kterou jsem přivítala, protože mně ubyla práce. Manžel pracoval jako tajemník za lidovou stranu a zdravotní referent na okrese. Dostali jsme v Chrudimi byt, aby mohl večer chodit na schůze. V listopadu se nám narodil syn a v prosinci mezi Vánocemi a Novým rokem manžela zavřeli poprvé – na týden. Od té doby jsme byli stále sledováni StB. V dubnu r. 1951 si pro něj přišli podruhé. Byl ve vyšetřovací vazbě v Pardubicích, Chrudimi a na Pankráci. V r. 1952 byl s dalšími 18 lidmi soudem v Jičíně odsouzen. Nejprve mu hrozili trestem smrti, nakonec dostal za protistátní činnost 13 let. Trest si odpykával na Kladně v dolech, v Jáchymově v uranových dolech a nakonec u technického komanda v Opavě, tam již vládly lidštější podmínky. Alespoň tam bylo teplo a lehčí práce. Propuštěn byl na amnestii v r. 1960.



Jak jste to s malým Honzíkem zvládala?

Po uvěznění manžela mě přestěhovali do malé a nevytopitelné místnosti (v zimě tam bývalo 12 stupňů). První rok jsem se synem bydlela u tatínka v Bezděkově, kde bylo malé hospodářství, a já do odsouzení manžela dostávala od lidové strany jeho poloviční mzdu. Když bylo Honzíkovi 2,5 roku, začala jsem pracovat. Než šel syn do školy, hlídal ho dědeček v Bezděkově, já tam dojížděla na víkendy, a jak to šlo, i v týdnu. Od 1. třídy už jsme bydleli spolu v malém bytečku. Z prvního zaměstnání jsem musela brzy odejít, protože se mnou spolupracovnice soudružky nechtěly pracovat, když byl manžel ve vězení. Z úřadu mě poslali do Pozemních staveb, kde jsem už raději hned oznámila, že mám manžela ve vězení, a pan stavitel Hrnčál mě okamžitě přijal. Velmi si ho za to vážím a s vděčností na něj vzpomínám. Po jeho přeložení do Pardubic nastoupil stavitel Bartoň, ten mě tam také nechal pracovat, ale potom přišel „kádrovák“ Strnad a okamžitě mne vyhodil z kanceláře. Musela jsem jít pracovat na stavbu jako dělnice. Rozzlobilo je mé prohlášení, že budu s manželem v dobrém i zlém.

Jet za manželem jsem mohla třeba jen jednou za rok, dopis poslat 1x za 3 měsíce a fotografii syna mohl mít muž jen na povolení. Krátce před amnestií jsem za manželem přijela na návštěvu a oni ho pustili na vycházku. Dali nám i 100 Kčs na oběd. Naše první cesta vedla do kostela, ještě si pamatuji, komu byl zasvěcen.

Ale potom jsme zjistili, že nás celou dobu sledují. I takto StB pracovala, chtěla vzbudit podezření, že manžel s nimi spolupracuje. Byl totiž mezi spoluvězni oblíbený. Ale to už se blížil ten radostný okamžik, kdy se nám manžel a tatínek vrátil domů.



Jak jste zvládli společný život po tak dlouhém odloučení? Nikdy jste manželovi nevyčetla jeho politickou angažovanost?

Nikdy! A žili jsme jako před uvězněním. Já jsem pracovala v kantýně v Transportě, potom jako vedoucí kuchyně v učilišti, po jejím uzavření ještě 22 let v nádražní restauraci jako pokladní a potom i zástupce vedoucího.

Nikdy jsem se žádné práce neštítila. Měla jsem dobrého vedoucího, v neděli a o svátcích otvíral, až když jsem se vrátila ze mše svaté.



Jak vaše rodina přijala změnu režimu po roce 1989?

S nadšením, a i když všechno není, jak má být, celá naše rodina tomu fandí. A také už jsme 4. generace lidovců.



Před 13 lety vám zemřel manžel, před 9 vnuk, před 6 syn, jste upoutána na vozík, ven nevycházíte. Jak tohle člověk může zvládnout?

Největší posilou je mně Pán Bůh, Panna Maria a moji blízcí. Snacha, vnučka, pravnuci. Denně se modlím, zajímám se o současné dění, sleduji TV Noe, poslouchám rádio Proglas, zprávy z Vatikánu, čtu křesťanská periodika a luštím křížovky.



Můžete nám dát radu, jak si člověk vašeho věku s tolika bolestmi a zdravotními problémy uchová pozitivní myšlení, humor, zdravý nadhled a pevnou víru?

Neumím se na nikoho zlobit, i když mně ublíží. Jsme lidé chybující, proto si musíme odpouštět. Nikdy se k ničemu nevracím, v každém vidím člověka. Mám ráda lidi a ráda se s nimi stýkám. A také jsem moc ráda, že mě navštěvuje náš pan vikář, mám ho ze srdce ráda a jsem mu vděčná za eucharistii, kterou mně přináší.



Děkuji za rozhovor.