Dát prostor Bohu
Chasídský rabín jednou položil svým žákům otázku: „Kde je Bůh?“ Žáci se divili takové otázce a odpověděli, jak se domnívali, že se od nich očekává: „Bůh je všude.“ Ale rabi nesouhlasil. „Ne,“ řekl, „Bůh je tam, kam ho člověk vpustí.“
Tento rabín věděl, proč nepřijal odpověď svých žáků, i když byla filosoficky správná. Jen tehdy, když vpustíme Boha do prostoru našeho života, může jej naplnit svou přítomností, můžeme s ním mít společenství a zakusit požehnání života s ním. My jsme sice svým křtem do svého života Boha vpustili, ale naše pohodlnost, slabost a snad i strach z Boží náročnosti způsobily, že měl Bůh v našem životě stále méně místa.
Postní doba je mimořádný čas milosti, v němž bychom měli znovu a vědomě vpustit Boha do všech našich myšlenek, slov i skutků, do všech našich plánů, do všech našich vztahů, aby znovu vyplnil celý prostor našeho života.
Malé skutky milosrdenství
Nebylo by asi dobré, kdybych si ráno sedl a začal vymýšlet, kterýpak velký skutek milosrdenství bych dnes mohl vykonat. Snad někoho zachránit z hořícího domu? Nebo tonoucího z řeky? Lepší asi bude vstát a vydat se vstříc malým skutkům milosrdenství, které se nám nabízejí téměř na každém kroku.
Dovolím si předložit malou inspiraci:
– říct dobré slovo,
– opatrně zavírat dveře,
– být za všechno vděčný,
– křivé slovo nepovažovat hned za urážku,
– leccos umět milosrdně přehlédnout,
– uznat to dobré, co udělal druhý...
Jít proti proudu
Co znamená jít proti proudu?
Nelhat tam, kde lidé obvykle lžou.
Nekrást tam, kde se to považuje za normální.
Žít čistě tam, kde ostatní hledají smyslnost.
Obětovat se tam, kde druzí hledají jen požitky.
Milovat tam, kde druzí nenávidí.
Doufat tam, kde jiní zoufají.
Radovat se tam, kde jiní nenacházejí důvod k radosti.
Být plní pokoje tam, kde jsou lidé vnitřně rozervaní.
(Z knihy Jiřího Mikuláška: Někdo tě má rád, kterou vydalo Biskupství brněnské v roce 2015)
Postní doba je dobou návratu k dýchání, je dobou otevření srdce dechu Jediného, který je schopen proměnit náš prach v člověčenství. Není to doba pro trhání si šatů tváří v tvář zlu, které nás obklopuje, ale spíše k vytváření prostoru pro dobro, které můžeme prokazovat ve svém životě tím, že se zbavíme toho, co nás izoluje, uzavírá a paralyzuje. Postní doba je čas soucitu – řečeno spolu se Žalmistou: „Vrať mi radost ze své ochrany [Hospodine] a posilni mou velkodušnost“, abychom svým životem zvěstovali tvou chválu (srov. Žl 51,14) a aby se prach, kterým jsme, mocí tvého dechu života stal „prachem, který miluje“.
(papež František)
Jak se chceš postit?
• Posti se od zraňujících slov a říkej vlídná slova.
• Posti se od smutku a buď naplněn vděčností.
• Posti se od hněvu a buď plný trpělivosti.
• Posti se od pesimismu a buď plný naděje.
• Posti se od obav a důvěřuj Bohu.
• Posti se od stěžování a nazírej jednoduchost.
• Posti se od stresů a naplň se modlitbou.
• Posti se od hořkosti a naplň své srdce radostí.
• Posti se od sobectví a měj soucit s druhými.
• Posti se od pomsty a usmiř se.
• Posti se od slov a buď tichý, abys mohl naslouchat.
Ulož půst očím, ať nevidí, co škodí duši.
Ulož půst uším, ať neslyší, co bere vnitřní klid.
Ulož půst jazyku, ať nemluví řeči nelaskavé, pomlouvačné, marnivé, pohoršlivé a ty, které plodí další hříchy.
Nepraktikujme takový půst, který nás ve skutečnosti „sytí“, protože nám dává pocit spokojenosti.
Žít víru neznamená ozdobit život trochou náboženství. Věřit znamená zvolit Boha za základ svého života.
Křesťanský život je zápas, ve kterém vítězí ten, kdo se nechá přitáhnout Ježíšem.
Bůh přehání svým nekonečným milosrdenstvím, my můžeme přehánět vděčností.