Ježíši, světlo našich srdcí, od svého zmrtvýchvstání k nám stále přicházíš. Ať jsme kdekoli, stále nás očekáváš. A říkáš nám: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a naleznete odpočinutí“
(Mt 11,28).

Ježíši Kriste, když si myslíme, že jsme docela sami, ty jsi zde.

Když je v nás pochybnost, tvá láska k nám není o nic menší. Chtěli bychom se odvážit riskovat kvůli tobě, Kriste. A slyšíme tvoje slovo: „Kdo dá život z lásky ke mně, nalezne jej.“

Ty jsi, Kriste, spojen s každou lidskou bytostí bez výjimky. A ještě víc, ty, vzkříšený, přicházíš uzdravit skryté zranění duše. A pro každého se otevírají brány nekonečné dobroty srdce. Takovou láskou se naše životy pomaloučku mění. Bože živý, naši minulost ukrýváš do Kristova srdce a o naši budoucnost se postaráš.

Ježíši Kriste, tak mnoho dětí a mladých lidí, poznamenaných lidským opuštěním, jsou cizinci na zemi. Někteří se ptají: má můj život ještě nějaký smysl? A ty nás ujišťuješ: pokaždé, když ulehčíte trýzeň nevinného, děláte to pro mne, pro Krista.

Ježíši, náš pokoji, když naše rty mlčí, naše srdce ti naslouchá a také k tobě mluví. A ty říkáš každému: odevzdej se docela prostě životu z Ducha svatého, tvá troška víry k tomu stačí.

Ježíši, náš pokoji, ty nás nikdy neopouštíš. A Duch svatý nám stále otevírá cestu, abychom se vrhli k Bohu jako do propasti. A přichází úžas: ta propast není propastí temnot, ale je to Bůh: hlubina soucítění a nevinnosti.

Ježíši, staň se naším pokojem. Ty pro nás nikdy nechceš otřesy duchovní trýzně. Když chápeme, že to všechno se děje v důvěře ve tvou lásku, slyšíme tvé volání: působením Ducha svatého si vytvoř srdce rozhodnuté přijímat všechno v jasu chval. Dechu Boží lásky, Duchu svatý, do hlubiny naší duše vkládáš víru. Je jako vzmach důvěry, který se v průběhu našeho života tisíckrát obnovuje. Tato důvěra nemůže být než docela prostá, tak prostá, že ji může přijmout každý.

Převzato z knihy Chantal Joly: Modlitba s Rogerem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Ranní modlitba malé Arabky

Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846–1878)

Pane Ježíši,
v tichu tohoto začínajícího dne přicházím k Tobě
a s pokorou a důvěrou Tě prosím o Tvůj pokoj,
o Tvoji moudrost a Tvoji sílu.

Dej, abych se dnes dívala na svět očima plnýma lásky.
Dovol mi, abych pochopila, že všechna sláva církve
pochází z Tvého kříže jako ze svého zdroje.
Dej, abych své bližní přijímala jako lidi,
které Ty chceš milovat mým prostřednictvím.
Daruj mi pohotovost, abych s odevzdaností sloužila člověku
a rozvíjela všechno dobré, co jsi do něho vložil.
Má slova ať vyzařují mírnost
a svým jednáním ať rozdávám pokoj.
Ať je můj duch zaujat jen jedinou myšlenkou,
a to rozsévat požehnání.

Zavři mé uši před každým zlým slovem a zlomyslnou kritikou.
Ať můj jazyk slouží k tomu, aby vyzdvihoval dobrotu.
Především mi ale Pane pomoz,
abych byla tak plná radosti a dobrotivosti,
aby všichni, s nimiž se setkám, pocítili Tvou přítomnost
a Tvou lásku.

Oděj mě leskem své dobroty a krásy,
abych v průběhu dnešního dne lidem zjevovala Tebe.

Amen.

Převzato z knihy Amédée Brunot: Svetlo z Tábora, Mirjam – malá Arabka, kterou vydalo Vydavateľstvo Polypress.

Co nás připravuje o pokoj

Jednou z častých léček nepřítele spásy je, že využívá různých situací, aby do nás zasel nepokoj a zmatek, a tím nás odvedl od Boha. Přitom i pro nás platí zaslíbení, že v Ježíši Kristu pokoj mít můžeme, i když se nevyhneme všem nesnázím a trápení (srov. Jan 16,33). Proto všechny důvody, proč ztrácíme pokoj, jsou podvod a klam. Podívejme se zblízka na ty nejběžnější z nich.

Snad nejčastější chybou je, že hledáme pokoj, který dává svět a který nám Pán ani neslíbil. Očekáváme pokoj od konkrétních věcí, lidí nebo událostí. Žijeme v iluzorní představě, že jestliže se změní vnější podmínky, budeme konečně (nebo zase) zakoušet pokoj, po kterém toužíme. Jenže změnit se má naše srdce a pramen, odkud pokoj čerpá. Podobný neklid a stálá nespokojenost jsou vlastně příznakem toho, že potřebujeme hlubší obrácení. Jen tak nebude náš pokoj závislý pouze na tom, jestli jde všechno podle našich představ.

Jindy nás obírá o pokoj strach z budoucnosti, zvláště strach z utrpení nebo neúspěchu. Pán mnohokrát za svého veřejného života své učedníky povzbuzoval: „Nebojte se!“ S nějakým druhem strachu zápasíme možná denně, a proto je zajímavý postřeh kardinála Martiniho: V Bibli se prý výzva „nebojte se“ vyskytuje 366krát, což by vypadalo, že je pro nás Božím slovem na každý den v roce, a to i v přestupném!

Stejně často nás o vnitřní pokoj okrádá naše nespokojenost se sebou, s vlastními selháními a hříchy. Jsme-li na špatné cestě, nepokoj může pocházet i od Boha – svědomí nám signalizuje, že něco není v pořádku. A pokud se pokoušíme přebíjet tento nepokoj něčím jiným než opravdovým pokáním, neklid a rozmrzelost bude jen narůstat. Na druhé straně, přílišné zklamání až malomyslnost nad vlastní hříšností bývá spíše projevem naší pýchy a falešné soběstačnosti: dáváme tím najevo, že bychom se rádi obešli bez odpuštění.

A přitom neexistuje hřích, na nějž by Kristova krev nestačila. Navíc Bůh dokáže i naše slabosti použít k dobru, a dokonce i náš hřích, použijeme-li ho jako odrazový můstek do Boží náruče: „Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). Zbytečně tedy propadáme neklidu a zármutku pro své chyby a pády, místo abychom se učili hledět s vírou na Ukřižovaného, a tím se naše srdce plnilo vděčností za jeho nekonečné milosrdenství.

Vnitřní pokoj, který bytostně potřebujeme, si sami nedáme, ale můžeme o něj prosit a usilovat: „Hledej pokoj a usiluj o něj“ (1 Petr 3,11). Na prvním místě to znamená nespoléhat se na sebe a ve vztahu k Bohu se učit důvěřovat mu jako dítě, opírat se ve víře o něj a o jeho prozřetelnost: „Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, neboť v tebe doufá“ (Iz 26,3). Jestliže se naučíme všechno svěřovat Pánu, on se začne starat. Pokud se snažíme zabezpečit si svůj život sami, budeme ustaraní, nepokojní a smutní. Proto žalmista říká: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat“ (Žl 37,5). Bůh se o nás může postarat, jedině když se mu s důvěrou svěříme, a to se vším, co utváří náš život. K tomu nás povzbuzuje také apoštol Pavel, a dokonce přidává i zaslíbení o pokoji: „O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši“ (Flp 4,6-7).

Převzato z knihy Vojtěch Kodet: Přežít nebo prožít mši svatou?,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Pokoj je prostota ducha, jasnost mysli, klid v duši, pouto lásky. Pokoj je spořádanost, je naše vnitřní harmonie. Pokoj je dlouhodobé zalíbení, které vzchází ze svědectví dobrého svědomí. Je to svatá radost srdce, v němž panuje Bůh. Pokoj je putování k dokonalosti, ba právě v pokoji nalézáme dokonalost. Zlý duch, který toto dobře ví, dělá všechno možné, aby nás o pokoj připravil.

Převzato z knihy 365 dní s otcem Piem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Zdroje:

Texty: www.vira.cz, www.vojtechkodet.cz.

Foto: www.pixabay.com.