Drazí mladí!

Nový Král, před kterým padli mudrcové na zem a klaněli se Mu, se velmi lišil od jejich očekávání. Dozvěděli se tedy, že Bůh je jiný, než si ho obvykle představujeme. Museli změnit své představy o moci, o Bohu a o člověku, a spolu s tím také změnit sebe sama. Bůh se v našem světě nesnaží konkurovat pozemským formám moci. Proti halasné a svévolné moci tohoto světa staví bezbrannou moc lásky, která se na kříži - a pak vždy znovu v běhu dějin - stává obětí, a přece tvoří nové věci, Božské, jež se staví na odpor nespravedlnosti a nastolují Boží království.

Králové z Východu jsou jen prvními v dlouhém zástupu mužů a žen, kteří svým životem nepřestávali vyhlížet Boží hvězdu, kterou hledali, toho Boha, který nám, lidským bytostem, je nablízku a ukazuje nám cestu. Je to velký zástup svatých - známých i neznámých - skrze něž Pán před námi v dějinách otevírá evangelium a listuje jeho stranami; a to se děje i nyní. Můj ctihodný předchůdce papež Jan Pavel II. blahořečil a svatořečil velký zástup osobností z dávných i nedávných dob. Na těchto postavách nám chtěl ukázat, jak být křesťany, jak správně vést vlastní život, abychom žili Božím způsobem. Blahoslavení a svatí byli osobami, které nehledali zarputile vlastní štěstí, ale chtěli prostě dávat sebe sama, protože byli zasaženi Kristovým světlem.

O Bohu mluví leckdo; ve jménu Božím se hlásá i nenávist a páchá násilí. Proto je důležité objevovat pravou Boží tvář. Králové z Východu ji nalezli, když padli na zem před Dítětem v Betlémě.

Nekonstruujeme si nějakého soukromého Boha, ale věříme, že se klaníme před Ježíšem, kterého nám ukazují posvátná Písma a který se zjevuje jako živý ve velkém zástupu věřících, zvaném Církev; je stále s námi a zároveň vždy před námi. Církev můžeme hodně kritizovat. Víme o tom a řekl nám o tom i samotný Pán: církev je síť s dobrými rybami i se špatnými, pole, na němž roste pšenice i plevel. Papež Jan Pavel II., který nám v mnoha blahoslavených a svatých ukazoval pravou tvář církve, také neváhal požádat o odpuštění za to, co špatného se stalo v dějinách kvůli jednání a slovům lidí církve. Tak i nám ukazuje náš pravý obraz a povzbuzuje nás, abychom se - se všemi svými nedokonalostmi a slabostmi - připojili k průvodu svatých, který má počátek ve Třech králích z Východu. Konec konců skutečnost, že v církvi existuje i plevel, je utěšující. Díky tomu můžeme navzdory všem svým nedokonalostem doufat, že stále ještě následujeme Ježíše, který povolal právě hříšníky.

„Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, Jeho matkou; padli na zem a klaněli se Mu.“ (Matouš 2, 11) Milí přátelé, to není vzdálený, dávno minulý příběh. To je přítomnost. Tady ve svaté Hostii je On před námi a mezi námi. Stejně jako tenkrát je tajemně obestřen svatým mlčením a, právě jako tenkrát, odkrývá pravou Boží tvář. On se kvůli nám stal zrnem, které padá do země, umírá a přináší plody až do konce světa (srovnej Jan 12, 24). On je přítomen jako tenkrát v Betlémě. Zve nás na vnitřní pouť, která se nazývá adorace. Vydejme se nyní na cestu, na tuto pouť a prosme ho, aby nás vedl. Amen.