V červnu 2007 se to nějak nestihlo, a tak se začalo chystat setkání rodin naší farnosti až na začátek nového školního roku. O prázdninách v Příchovicích nás Káťa informovala o své vizi, jak by si sraz představovala. Asi jsme zrovna neměli úplně nejlepší náladu a touhu poslouchat. První domluva nevypadala nic moc, spíš jsme říkali mnohdy nesmyslné poznámky a nevnímali dobré nápady svých kolegů. Přesto ale skvělá myšlenka nezapadla a na počátku září jsme začali vše rychle dolaďovat. Přáli jsme si, aby si připravované setkání užili všichni. Aby si dospělí popovídali a děti zahrály dobré hry, ale také aby jednotlivé skupiny nebyly od sebe oddělené a něco spolu zažily. Maminky měly na jeden den dostat zakázáno vstupovat do kuchyně a umývat nádobí a měly jen odpočívat (ani nevím, zda se tato část realizovala).
Já jsem se programu účastnil až od sobotního odpoledne. Mrzelo mě, že jsem přišel o páteční přípravu i sobotní dopolední program. Od devíti hodin měli přijíždět, a snad i přijížděli, první návštěvníci, kteří si na recepci vyzvedli cedulky se jmény. Po uvítání se všichni vrhli nejprve na seznamovací hry, později na mši svatou a po poledni na oběd.
Ve dvě hodiny začínal Pohádkový les a na něj jsem dorazil konečně i já. Jednotlivé skupinky smíchaných rodin luštily hádanku princezny Koloběžky, další princeznu osvobozovaly od nebezpečného draka, u Červené Karkulky cvičily důvěru druhým, Berušce pomáhaly naleznout a slepit rozbité zrcátko, u víly prověřovaly své čichové schopnosti, díky Dlouhému se proběhly se sedmimílovými botami, bílou paní osvobozovaly z náročného bludiště, u čerta skládaly obrázek kašpárka a konečně u Baby Jagy pomáhaly opravit rozbitou chaloupku. Devátý úkol musel být zrušen, neboť nám vodník seschl.
Po dvou hodinách her a úkolů si každý mohl vybrat: pobavit se s ostatními, pomoct s přípravou dřeva na táborák nebo sestřičkám s čištěním okapů, nakrmit ovečky, jít si zaskotačit na kolotoč nebo zahrát středověk či fotbal. Po opékání špekáčků jsme setkání zakončili rozdáváním dárků dětem a děkováním. Závěrečná modlitba byla vskutku originální: Bohu jsme zatleskali za nádherný den.
Mně se setkání farnosti moc líbilo. Je třeba se modlit za jednotu církve. Jednotu musíme budovat už ve své farnosti, snažit se vnímat druhé, žít s nimi na jedné lodi a nebýt uzavření sami pro sebe. Zpočátku jsem se obával, jak zvládneme přípravy. Zda nebudeme soukromničit, ale budeme spolupracovat. Kdyby se setkání nepovedlo, asi by se jen tak nezopakovalo. Naštěstí ale dorazilo kolem padesátky skvělých lidí (tolik jsem vůbec nečekal), kteří zářijovou sobotu ozdobili dobrou náladou.
Jak se líbilo setkání vám? Napište nám na hlubokekoreni@hlubokekoreni.net.
Díky.