SEMAFOR

Do kostela vešla babička, která držela za ruku vnoučka. Upřela zrak na červené světýlko nad svatostánkem, poklekla a začala se modlit. Vnouček těkal pohledem z babičky na světélko, ze světélka na babičku. Pak už to nevydržel:„Babi, až bude zelená, tak jdeme pryč."

To světélko nikdy zelené nebude. Nikdy nepřestane kolemjdoucím opakovat: Zastav se!
Je to skála. Jediná opravdová skála, u níž mohou lidé zakotvit. Jediná zastávka, který poskytne opravdový odpočinek.„Přijďte ke mně všichni, kdo jste unaveni, a já vám dám odpočinout."
Jediné Ježíšovo kázání zní:„Obraťte se, protože Boží království je mezi vámi."
Je mezi námi. Ale kdo si toho všimne?





ŠTÍR

Jeden mnich se posadil u potůčku a rozjímal. Když otevčřel oči, uviděl štíra, který spadl do vody a zoufale bojoval o život. Soucitně natáhl ruku do vody, vylovil štíra a položil ho na břeh. Zvířátko se na oplátku bleskurychle otočilo a uštědřilo mu velmi bolestivé bodnutí. Mnich znovu začal rozjímat, ale když otevřel oči, uviděl, že štír zase spadl do vody a že se ze všech sil snaží udržet na hladině. Opět ho zachránil a štír opat bodl svého zachránce, až vykřikl bolestí. Totéž se stalo i po třětí. Mnichovi slzely oči bolestí. To všechno viděl jeden rolník. Rozhořčeně zvolal:„Proč pořád pomáháš tomu nevděčnému stvoření, které ti místo poděkování jenom ubližuje?" „Protože se každý řídíme svou přirozeností,"odpověděl mnich. „Štír je tu od toho, aby bodal, a já od toho, abych prokazoval milosrdenství."

A od čeho jsi tu Ty?





BAREVNÉ KŘÍDY

Nikdo nevěděl, kdy se ten muž ve městě objevil. Jako by na té rušné třídě plné obchodů, restaurací, kinosálů, po níž se po celý den procházeli lidé a na níž si dávali dostaveníčko zamilovaní, byl odjakživa. Vkleče kreslil barevnými křídami anděly a nádherné krajiny zalité sluncem, šťastné děti, rozkvétající poupata a sny o svobodě. Lidé si na něj už zvykli. Sem tam mu někdo hodil drobnou minci. Občas se s ním někdo zastavil na pár slov. Lidé s ním mluvili o svých starostech a nadějích, o svých dětech – že ten nejmenší chce pořád spát s rodiči a ten nejstarší neví, na jakou školu se má přihlásit, protože kdoví, co bude za pár let. Muž naslouchal. Hodně naslouchal a málo mluvil. Jednoho dne si však sbalil věci a chystal se odejít. Kolem se shromáždili lidé a dívali se na něj. Sledovali ho a čekali. „Nech nám tu něco na památku." Muž jim ukázal prázdné ruce. Co by jim mohl dát? Ale lidé dál stáli a čekali. Sundal tedy batůžek ze zad a vytáhl křídy. Své barevné křídy, které zářily všemi barvami a kterými kreslil anděly, květiny a sny, a rozdal je lidem. Každému dal kousek křídy a beze slova odešel. Co lidé s těmi barevnými křídami udělali? Někdo si ji vystavil doma za sklem, jiný ji odnesl do muzea moderního umění, další ji strčil do zásuvky a většina na ni zapomněla.

Přišel jeden člověk a dal možnost vybarvit svět i tobě. Jak jsi s jeho křídami naložil?





SMUTNÝ PŘÍBĚH

Byl jednou jeden král a ten poslal svého syna za trest do vyhnanství do daleké země. Princ trpěl hladem a zimou a přestal už doufat v odpuštění. Uplynulo několik let.
Král poslal za svým synem vyslance, kterému přikázal, aby synovi vyplnil všechna přání.
Vyslanec to sdělil princi. ten na něj užasle pohlédl a řekl jen:„Dej mi kus chleba a teplý kabát."
Úplně zapomněl, že je princ a že se může vrátit do paláce svého otce a žít jako král.

Není právě toto smutný příběh mnoha současných lidí, kteří zapomněli, že jsou Božími dětmi?
Krásnou modlitbu nás učí 16. žalm:
„Ochraňuj mě, Bože, utíkám se k tobě! Pravím Hospodinu: ´Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není.´Svatým, těm, kteří jsou v této zemi, pravím, těm vznešeným, jež jsem si oblíbil nade všechno: ´Útrapy si rozmnožují, kdo běhají za jinými bohy. Ani trochu krve v úlitbu jim nedám, jejich jméno nepřejde mi přes rty. Hospodin je podíl mně určený."





BLESK

Jednou v létě během nedělní bohoslužby začala bouřka. A pořádná. Jeden blesk uhodil do zvonice, až se rozechvěly zdi kostela naplněného lidmi. Celebrující kněz, otřesen vším, co se stalo, vybídl věříci:„Teď na chvíli přerušíme mši a budeme se modlit."

Zvyk zapráší, okorá, zhasí i ty nejkrásnější a největší věci. Nakonec je děláme jen navenek.



ČLOVĚK VE STUDNI

Jeden muž spadl do studny a nemohl se dostat ven. Šel kolem soucitný člověk a řekl:„To je mi opravdu líto. Cítím s tebou."
Politik, který se věnoval sociálním věcem, poznamenal:"Dříve či později tam někdo musel spadnout."
Zbožný člověk prohlásil:„Do studny padají jen zlí lidé."
Vědec vypočítal, jak se to muselo stát, aby ten muž spadl do studny.
Opoziční politik na základě události přednesl v parlamentu zprávu, v níž napadl vládu.
Novinář slíbil napsat polemický článek do příští nedělní přílohy.
Praktický člověk se zeptal, jestli se ze studny platí vysoké daně.
Smutný člověk prohlásil:„Moje studna je horší."
Humorista se ušklíbl:"Dej si kávu, ta tě pozvedne."
Optimista namítl:„Mohl jsi dopadnout hůř."
Pesimista mu oponoval:"Sklouzneš ještě hlouběji."
Když toho muže viděl Ježíš, podal mu ruku a vytáhl ho ven.



Co svět nejvíc potřebuje:

Trochu více laskavosti a trochu méně chtivosti.
Trochu více dávat a trochu méně vyžadovat.
Trochu více úsměvů a trochu méně úšklebků.
Trochu méně kopanců tomu, kdo leží na zemi.
Trochu více „nás" a trochu méně „já".
Trochu více smíchu a trochu méně pláče.
Trochu více květin na cestě života.
A trochu méně květin na hrobech.















JAKO MARIA

Jedné noci jsem měl krásný sen. Viděl jsem v něm dlouhou cestu vedoucí ze země kamsi do vzduchu, kde se ztrácela v oblacích. Vedla až do nebe. Ale nebyla pohodlná, naopak byla samá překážka. Byly na ní poházení rezavé hřebíky, ostré a pichlavé kameny, skleněné střepy. Lidé po té cestě chodili bosi. Hřeby se jim zabodávaly do nohou, mnozí je měli celé od krve. Ale nevzdávali se. Chtěli dojít do nebe. Každý krok znamenal utrpení, a tak šli pomalu a s bolestí. Pak jsem ve snu uviděl Ježíše. předcházel je. Také šel bos. Šel pomalu, ale rozhodně. Ani jednou se nezranil. Ježíš stoupal výš a výš. Došel do nebe a posadil se na velký zlatý trůn. Díval se dolů, na ty, kdo se snažili stoupat za ním. Povzbuzoval je pohledem i gesty. Stoupající osoby předcházela také Maria. Maria šla ještě rychleji než Ježíš. Víte proč? Kladla nohy do jeho stop. Záhy dostihla svého Syna, který ji usadil na velké křeslo po pravici. I Maria začala povzbuzovat ty, kdo stoupali k nebi, a radila jim, aby kladli nohy do Ježíšových stop stejně jako ona. Ti nejmoudřejší to učinili a rychlým krokem se blížili k nebi. Ostatní naříkali nad svými ranami, často se zastavovali, někdy se i vzdávali a přemoženi bolestí klesali podél cesty.


Jednoho rána přivedl profesor kardiologie své studenty do anatomické laboratoře. Ukazoval jim různé orgány. Mezi nimi bylo i jedno neobvykle velké srdce. Profesor položil studentům otýzku, zda vědí, kdo asi měl takové srdce. Mínil tím chorobu, na kterou ona osoba zemřela. "Myslím, že to vím,"odpověděl jeden student s vážnou tváří. "To bylo srdce nějaké matky."












KYVADLO

Jeden moudrý a učený člověk měl v pracovně obrovské kyvadlové hodiny, které odbíjely každou celou hodinu sice důkladně a slavnostně, ale také velmi nahlas. „Vám to nevadí?“ zeptal se ho jednou jeho žák. „Ne,“odpověděl. „Alespoň se pokaždé musím zamyslet nad tím, co jsem v právě uplynulé hodině udělal.“


A co jsi v právě uplynulé hodině dělal ty?












TAJEMSTVÍ ŠTĚSTÍ

Jeden mladík prosil nejmoudřejšího člověka na světě, aby mu prozradil tajemství štěstí. Mudrc mu navrhl, aby se zatím prošel po jeho paláci a vrátil se za dvě hodiny. „Jen o jedno tě chci požádat,“řekl nakonec mudrc a podal mu lžičku, na kterou kápl dvě kapky oleje. „Abys s sebou celou cestu nesl tuhle lžičku, ale dej pozor, abys nevylil olej.“
Po dvou hodinách se mladík vrátil. Mudrc se zeptal: „Všiml sis v jídelně těch krásných tapisérií? Viděl jsi, jaký mám kolem domu nádherný park? Viděl jsi, jaké mám v knihovně cenné pergameny?“ Mladík zahanbeně přiznal, že nic z toho neviděl. Celou dobu se staral o to, aby se mu nevylil olej. „Tak se vrať a prohlédni si krásy mého světa,“ odpověděl mu mudrc. Mladík si znovu vzal lžičku s olejem a procházel celým domem, ale tentokrát si všímal všech uměleckých děl.
Viděl zahrady, hory, květiny. Vrátil se k mudrci a dopodrobna mu vylíčil, co všechno spatřil. „Ale kde máš ty dvě kapky oleje?“ zeptal se mudrc. Mladík se podíval na lžičku a zjistil, že olej cestou rozlil. „Tak, a to je jediná rada, kterou ti mohu dát,“ poznamenal mudrc. „Tajemství štěstí spočívá v tom, že vnímáš všechny krásy světa, ale nikdy přitom nezapomeneš na ty dvě kapky oleje na lžičce.“


„Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“ (Svatý Pavel v listě Filipským 4,8) A nikdy nezapomínejte na to, co je podstatné!