P. Josef Smola: „Milí věřící přátelé, co asi nám může říci příběh o životě Daniela a jeho kamarádů na dvoře babylónského krále Nabuchodonosora? Především si musíme uvědomit, že to byli chlapci z významnějších izraelských rodin. Bylo to v době, kdy Bůh dopustil pro nevěrnosti, propadání modloslužbě, na izraelský národ neštěstí, že Jeruzalém a izraelskou zemi oblehlo vojsko krále Nabuchodonosora. Významnější lidi jako zajatce vzali do Babylonie. Ale tehdy to bývalo tak, že když silnější národ ovládl nějaký slabší, neznamenalo to, že by chtěli za každou cenu lidi vyhladit. Ale vzali je jako zajatce a snažili se je převychovávat ve svou vlastní kulturu, ve své náboženství – tedy pohanské... Domnívali se, že splynou s národem a budou společně podrobeni panovníkovi země. Jak bychom si mohli představit, že mladí muži byli staří? Já mám za to, že jim mohlo být v té době šestnáct, sedmnáct let. Tedy na počátku samostatného života a přece byli podrobeni někomu jinému. Teď si představte: v cizím, pohanském prostředí Daniel a ostatní se odvážili říci, že nepřestanou zachovávat zvyklosti svého náboženství, ve kterém byli vychováváni. Byla to odvaha, i když nehrozilo takové nebezpečí, o jakém jsme četli minulý týden nebo před čtrnácti dny – to bylo v době ještě bližší času Pána Ježíše, kdy za tuto statečnost museli bratři Makabejští obětovat svůj život. Tady jim sice takové nebezpečí nehrozilo, ale hrozilo jiné: že se zřeknou víry v pravého Boha. Tehdy stačilo ke znamení, že se zříkají víry, jenom jedení pokrmu, který byl předtím obětován modlám. Asi jste slyšeli, že část zvířete se proměnila v obětní dar a další se oddělila a povinností – jako součásti náboženského úkonu ve smyslu Starého zákona nebo i pohanských zvyklostí – bylo sníst ji. Aby se tak naznačilo, že společným jedením s pohanským božstvem nebo ve Starém zákoně s pravým Bohem, vchází ten, kdo obětuje Bohu dar, ve společenství, přátelství. Jestliže Izraelité byli zvyklí obětovat dary Bohu, zůstávali ve spojení s pravým Bohem Izraele. Ale když se dostali do jiného prostředí a kdyby se chtěli spojovat s domnělými pohanskými božstvy – ta ale ve skutečnosti neexistovala –, znamenalo by to rozejití se s Bohem, snahu spojit se s jiným božstvem. Znamenalo by to ztrátu víry v pravého Boha. Jenom tím znamením, že nastává společná hostina s jiným božstvem než pravým Bohem Izraele. A pohleďme, jak tito chlapci se v této situaci dokázali zachovat statečně! A že jim stálo za to neopustit víru, která jim byla darována – nejenom dobou, ale i tehdy můžeme mluvit o milosti víry. Pán Bůh jim pomáhal tím, že jejich dozorce si je oblíbil, nebyl na ně přísný, ale zahrnul je přízní.

Oni požádali o zeleninový pokrm, protože bylo nebezpečí, že kterékoliv maso by mohlo být obětováno nějakému božstvu. Zřekli se masitého pokrmu. Dneska bychom řekli, že to je taková maličkost. A býváme někdy až příliš přizpůsobiví. Řekli bychom, i kvůli takové nevýznamné věci se nebudeme zříkat třeba nějakých pokrmů. Ale tehdy to bylo znamení věrnosti Bohu. Dnes nemusíme dávat najevo svou víru třeba tím, že se zříkáme určitého pokrmu. Tehdy to byl výrazný projev věrnosti Bohu. Máme jiné příležitosti. Vícekrát jsem se setkal s tím, že někdo řekl: »Musím se přiznat, že jsem nebyl statečný, když se mě kamarádi nebo kamarádky zeptali, jestli chodím do kostela nebo jsem věřící.« Stačí jenom taková otázka, aby byl člověk vystaven zkoušce, jestli se dovede přiznat, že má úctu ke svému Pánu. A dovede Mu zachovat věrnost tím, že se za Něj nestydí a neskrývá Ho. A řekne: »Ano, já žiji vírou v Ježíše Krista.« Máme jiné možnosti, máme jiné projevy úcty, ale podstata zůstává stejná. Zachovat si odpovědnost a neopustit svého Pána. A proto nám toto vyprávění je poučením, přestože se stalo před mnoha staletími.

Dnes jsme si přečetli i malý odstavec z evangelia svatého Lukáše o vdově, která byla chudá. Ne jako bohatí, kteří vzbuzovali pozornost tím, že dávali do pokladnice množství mincí. Ona tam dala dva haléře a protože to byla taková maličkost, nikdo si toho ani nevšiml. Ale všiml si toho Pán Ježíš! A řekl: »Tato vdova ve skutečnosti dala víc než ostatní.« Ona v tu chvíli neměla pro sebe nic, ale všechno odevzdala do rukou Boha. Stejně i tato drobnost, maličkost je projevem víry. I my můžeme maličkými skutky s hloubkou v srdci projevovat víru, ať už si toho někdo všimne, anebo ne. U té vdovy si toho nikdo nevšiml, jenom Pán Ježíš. Takže s projevy a postoji, které třeba prožíváme jenom sami, když nás nikdo nepozoruje – když se modlíme, zříkáme se něčeho nesprávného, to ani nemusí nikdo vidět – ale vždycky takový i sebenepatrnější skutek vidí Pán Ježíš.

Tak jako tomu bylo tehdy, Bůh ocenil víru mladých mužů, že jim dal hluboké poznání a zvláště Daniel byl na královském dvoře vážený představitel starověké moudrosti. Tak právě nám Pán Bůh pomáhá i pro tyto drobné služby, abychom dosáhli ne snad nějakých výhod, předností, uznání, ale pevnosti, moudrosti, která nás povede celým životem.“



(kázání P. Josefa Smoly, 92. dětská mše svatá, Chrudim, pondělí 26. listopadu 2007)



Přímluvy: (Svobodovi)
Modleme se za nás a za všechny a za celý svět, neboť Bůh je věrný a miluje všechny lidi.

Pane, prosíme za církev a její představitele, aby nás dokázali vždy správně vést na cestě za Tebou. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za všechny politiky, aby vedli svůj lid po vzoru Tvé lásky. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za nemocné a trpící, pomoz jim nést jejich kříž. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za chudé na celém světě, aby netrpěli hladem. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za všechny mladé, kteří se rozhodují, pomoz jim najít správnou cestu. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za lidi v naší farnsoti. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Prosíme Tě za naše nevěřící spolužáky, aby poznali Tvou lásku. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Pane, prosíme Tě za všechny zemřelé, dej jim pokoj ve svém království. Prosíme Tě, vyslyš nás.
Už jsme Tě, Pane, prosili za nemocné. Zvláště Ti pak doporučíme jednoho mladého muže, který prodělal vážnou operaci, aby byl uzdraven na těle i na duši. Prosíme Tě, vyslyš nás.

Neboť Ty jsi náš Zachránce a Dobrodinec, Ty jsi náš Pán a Král. A my Ti předkládáme své modlitby skrze Tvého jednorozeného Syna, Ježíše Kriste, skrze Něho Ti vzdáváme čest a slávu v Duchu Svatém nyní i na věky věků. Amen.