Evangelium: Jan, 20. kapitola, 19. až 23. verš
P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Události, jak nám o nich svědčí svatý Lukáš ve Skutcích apoštolů – hukot větru, ohnivé jazyky – připomínají události, kdy se začal formovat Boží lid Starého zákona, když přebýval po odchodu z Egypta pod horou Sinajem. Tam Bůh předal Mojžíšovi slova prvotní, dnes říkáme Staré smlouvy, Starého zákona. Bylo to také provázeno znamením, že hora byla zahalena, ozývalo se hromobití, byl silný vítr, blesky jako ohnivé jazyky. Jak to vyjadřovaly Skutky dnešního dne, ukázalo se, že příchod Ducha Svatého je počátek Nové, věčné smlouvy. Jak slyšíme ze Spasitelových slov při každé mši svaté, že kalich Jeho Krve, která se prolévá na odpuštění hříchů, je znamením, potvrzením Nové smlouvy, Nového, neodvolatelného, věčně trvajícího zákona. Starý zákon byl potvrzen vylitím krve obětního zvířete, beránka, a nyní Nový zákon je potvrzen vylitím Krve samotného Boha Spasitele Ježíše Krista. To je hluboké spojení trvalého volání Boha nám lidem, kteří jsme se hříchem oddělili, abychom zase hledali cestu nazpátek. Je to On, který nás zve, který nám cestu vystavěl. Na nás je, abychom po této Bohem vystavěné cestě šli.
Je to dar nového nesmrtelného života. Tento život působí Duch, kterého Pán Ježíš posílá, když ho slibuje v předvečer Své oběti jako plod oběti usmíření. Apoštol Pavel píše v Listě Římanům: »Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše, tedy Duch Otcův, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, vzkřísí tímto Duchem také vás.« Potvrzuje se naše povolání k trvalému, nesmrtelnému životu, a to působení téhož Ducha, který se »na počátku snášel nad vodami«, který byl vdechnut do Adamova těla, aby byl živoucí bytostí, Duch, který způsobil, že nastalo nové pokolení skrze vtělení samotného Boha v lůně Panny Marie a narození Krista a Spasitele všech a k obnově smíření. Bůh se nám Svým Duchem sděluje jako Pravda. Hřích způsobil neschopnost nebo obtížnost pro člověka poznávat Boha. Duch nám umožňuje Boha poznávat nejen podle lidských představ, ale jako jediného Stvořitele, Pána a Otce nás všech, celého stvoření.
Ale Duch se nám sděluje a umožňuje poznání Boha nejen ve smyslu nějaké skutečnosti, ale především ve smyslu Lásky. Vždyť Duch sám je zosobněnou Láskou Otce a Syna. Ten, který je touto osobní láskou, je darován také nám, aby byl osobní láskou mezi námi a Bohem. Je to nepředstavitelné tajemství, že Bůh tolik stál o to, abychom my byli navždy tak blízko. Jak už jsme řekli, toto neudělal například pro anděly, ale pro nás ano. Toto předání Ducha není jenom příležitostným tak, jako čas od času Bůh v době Starého zákona promlouval skrze proroky, ale definitivním darem, ve kterém se nám Bůh daruje Svou Láskou. Toto darování pak není jenom »náhodným« lidem, kteří jsou tím disponováni, ale celému společenství, které tvoří jednotu.
Jak jsme slyšeli ve druhém čtení, »Duch působí jednotu Těla Kristova, který je Církev.« Jistě každý jednotlivý prožívá toto osobní společenství, ale zároveň nejenom izolovaně, individuálně vůči Bohu, ale skrze společenství s ostatními. Tato jednota, kterou církev prožívá od počátku, je jediným vyznáním o Bohu – jak jsme řekli, že se nám dal poznat v Pravdě – ale s různorodými projevy této úcty a pocty. Jednota úcty k Bohu není jednotou různých náboženstvích, ale věřících v Pravdě, kteří různým způsobem vyjadřují lásku k témuž jediného Bohu a Pánu, našemu Prostředníku Ježíši Kristu. Možnost jednoty nám umožňuje Duch Svatý.
Máme příklad, abychom si dovedli přiblížit, co pro nás znamená přítomnost Ducha Svatého. V těle máme oči, ale aby mohly vnímat svět kolem sebe, potřebují světlo. Když není světlo, nejsou oči člověku téměř nic platné. Stejně můžeme mluvit o ostatních smyslech, sluchu, hmatu nebo podobně. Tam, kde světlo působí, mohou oči vykonávat, k čemu jsou člověku určeny. Abychom mohli prožívat svou lásku k Bohu, která je v nás vsazena, potřebujeme Ducha Svatého, aby se tato schopnost v nás mohla probudit a abychom mohli jako každá lidská osoba a ve společenství církve milovat Boha tím způsobem, jak nám skrze Svého Syna řekl: »Miluj Boha nade všechno, ze vší síly, ze vší mysli. A svého bližního právě tak...« – ne méně – »... jako sám sebe.« Opět k nám promlouvá apoštol: »Duch Svatý v nás má toto chránit. Nevíte, že jste chrámem Ducha Svatého? Kdo hřeší, ničí příbytek Ducha Svatého.« Jinde říká: »Nezarmucujte Svatého Božího Ducha, který ve vás přebývá. Nezarmucujte Ho lhostejností, nevěrou a každým jiným hříchem.« Radujme se z lásky, která nám byla nezaslouženě – ale právě proto je to Láska, která se nám sděluje – vylita skrze Ducha Svatého do srdce.
V předvečer dnešní slavnosti se v katedrále, která je zasvěcena tajemství Seslání Ducha Svatého, v centru naší diecéze, slavila mše svatá s udílením svátosti Ducha Svatého, svatého biřmování. Otec biskup ve své promluvě mimo jiné také řekl tato slova: »Ježíš o Své lásce k nám hovořil ne ve chvílích pohody, nenáročnosti života, ale ve chvíli odporu. On o ní nejenom hovořil, ale také ji prožíval Svou obětí na kříži.« Také pro tento charakter lásky – nejen přirozené náklonnosti – touhy po předání se Bohu a společenství církve a všech lidí, je účinek působení Ducha Svatého na náš věřící život. Otevírejme se tomuto působení, dívejme se ve světle Ducha Svatého na všechny stránky našeho života, abychom tak i my naplnili účast na poslání, které svěřil nejprve Ježíš apoštolům, ale určitým způsobem každému z nás. »Jako Otec poslal Mne, tak i Já posílám vás.«“
(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá na slavnost Seslání Ducha Svatého, Chrudim, neděle 11. května 2008)