Evangelium: Matouš, 11. kapitola, 25. až 30. verš



P. Vladislav Brokeš: „Milí spolubratři kněží, milý otče biskupe...“ (Mši svatou koncelebroval biskup Josef Kajnek.) „... milé sestry a bratři! V pátek kolem jedenácté hodiny jsem měl krásný telefonát od Jendy, jestli bych dneska nemohl kázat.“

P. Pavel Rousek: „Bylo to večer.“

P. Vladislav Brokeš: „Ano, večer. Já jsem říkal: »No, vy to určitě taky umíte dobře, ale rád přijedu. A kolik tam bude lidí?« »Asi padesát, nebo sedmdesát.« To by byla tady ta první řada. Ale Bohu díky, vás je tady plný kostel, tak z toho mám samozřejmě trochu trému, ale taky velikou radost, protože jsme se sešli kvůli veliké slavnosti. Jenda byl vysvěcen na kněze a musíme poukázat, že tamten mladý muž Míla také. Oba přijali kněžské svěcení. I pro toto místo je to veliké obohacení.

Můžeme se zaposlouchat do dnešního evangelia, jak nám Pán Ježíš přináší krásnou zprávu. Četli jsme Evangelium podle svatého Matouše, jedenáctou kapitolu. Abychom pochopili tento text, musíme se podívat trochu zpátky. Ježíš posílá po dvou Své učedníky. Rozešli se do kraje a zakusili nesmírnou radost. Kudy procházeli, lidé jim naslouchali. Uzdravovali nemocné, vyháněli zlé duchy... Navrátili se k Pánu Ježíši a říkali: »Mnoho lidí Tě, Ježíši, přijalo.« Měli z toho velikou radost. Ale netrvalo jim to dlouho. Stále chodili mezi lidi a začali zakoušet první nepochopení, nedorozumění, a tak z toho začínali být smutní. Dokonce pocítili i pronásledování od těch, o kterých si mysleli, že jim budou nejvíce rozumět – od Vyvoleného národa, moudrých a vzdělaných velekněží a farizeů.

Jednou, když se takto vrátili, pronáší Pán Ježíš krásnou řeč a říká modlitbu k nebeskému Otci: »Nebeský Otče, Já Ti děkuji, žes tyto krásné věci skryl moudrým, vzdělaným a pyšným a žes je ukázal maličkým.« Proč to takto říká? Přece je třeba být moudrý a vzdělaný! Ale někdy se může stát, že člověk, který je moudrý a vzdělaný, si udělá určité představy a už je v životě potom nezmění. Není citlivý na jakékoliv životní změny. To by se mnoho okradl. Vždycky říkám, že doufám, že za patnáct nebo dvacet let budu jiný, lepší, vzdělanější, zbožnější. Myslím, že každý potřebujeme toužit po změně, abychom se stále na cestě zdokonalovali. Někdo, kdo si myslí, že je inteligentní a moudrý, se možná trošičku uzavře. Ježíš říká: »Blahoslavení ti maličcí, protože oni porozuměli.« Proč Pán Ježíš říká maličtí, malé děti? On je má stále před očima, jako já vidím skupinku těch malých dětí nebo někde ještě v lavicích. Pán Ježíš je má stále před očima a má před očima ještě ty menší. Když se malé děti narodily, musely být v blízkosti maminky. Dneska se to trochu vrací do módy, že maminky nosí šátky a děti si přivážou. Ony je takto nosily rok nebo dva roky, protože s nimi musely dělat všechno. Chodily na pole, do lesa pro dříví, musely vařit. Stále to dítě měly u sebe přivázané. Dítě, když je takhle přivázané k mamince, prožívá nesmírnou radost, protože má jistotu, ví, že mu nic nehrozí a zkrátka je úplně v pohodě. Pán Ježíš dává za příklad právě tyto děti, které ve své bezprostřednosti a veliké důvěře jsou v náruči matky. Říká: »I vy byste měli mít takovou důvěru v Boží lásku a Boží milosrdenství.« Jako si dítě nedělá starosti a tatínka a maminku poprosí o cokoliv. Někdy si můžeme říci, že jsou až trochu drzí, že toho chtějí hodně. Ale děti řeknou: »Vždyť přece tatínek nebo maminka pro mě udělají nejvíc, to, co můžou. Pán Ježíš nás vybízí, abychom byli jako děti. Byli v Boží náruči, žádali o cokoliv a zkrátka měli ohromnou důvěru, že On nás vyslyší.

Potom dál pokračuje dnešním čtením a říká: »Pojďte ke Mně všichni, kdo se lopotíte a kdo jste obtíženi.« Nevím, jestli jste obtíženi. Já jsem dneska obtížen, mám tady jednoho obtíženého ministranta.“ (Ke kazateli přichází kluk s velkým batohem.) „Přijel z Ústí nad Orlicí. – Čau, Péťo. Co máš za velký batoh? Co v tom máš, člověče? Ani nevíš. – Já v tom mám polštář, aby byl veliký. Můžeš to sundat. Já vám ho ukážu.“ (Zvedá velkou krosnu.) „Chci se vás zeptat. Myslíte, že by mohl jít Péťa zpátky sto kilometrů s takovým batohem pěšky? Asi ne, co, sto kilometrů. Tak mi ho tu pohlídej. Já vám řeknu jednu věc. Kolikrát se stane, že chodíme s takovými batohy. Stále s nimi chodíme, protože máme plno starostí, plno nedorozumění, možná i nepochopení, možná v sobě prožíváme různé bolesti a starosti a cítíme, že nás to tíží a tlačí k zemi. Víte, co nám Pán Ježíš říká? »Dej Mi ten batoh, dej Mi ty starosti. Já ti pomohu na cestě, Já tě pozvednu.« Myslím, že když tohle někdo v životě udělá, když se nacházel v těžké situaci, zakusil Boží blízkost a mohl batoh starostí a bolestí odevzdat, najednou se cítil jakoby nový. To působí Boží Duch.

Na závěr musím říct jednu důležitou věc. Ono všechno funguje také tak, že my lidé si máme navzájem pomáhat. Boží dobrota, Boží milosrdenství prochází také skrze nás, skrze lidi. Když člověk chce někomu druhému pomoci, je potřeba, aby přišel. Někdy to znáte, když člověk přijde ke starému člověku a potěší ho, obejme ho, je to, jako by se ho sám Bůh dotýkal. My máme místo, tím je tento kostel, kde se můžeme také dotýkat Boží lásky a Boží velikosti. Mám velikou radost, že po páteru Koukalovi tady na této faře přišli další dva kněží, kteří spolu chtějí žít naplno pro Pána Boha a také pro vás. Abyste věděli, že kdykoliv v tomto kostele nebo na faře někoho najdete.

Asi když vidíte Jendu nebo Mílu, který je teď v Pardubicích, řeknete si: »Dva mladí muži. Že se radši neoženili? Měli by pěknou rodinu, pěkné děti...« Oni si řekli: »Ne! My jsme uvěřili v Boží lásku a my ji chceme předávat dál! Vám, kteří se zrovna tady nacházíte.« Já vám přeji, aby tito kněží, kteří tady působí, byli vašimi bratry a přáteli. Abyste skrze ně pocítili Boží lásku a Boží milosrdenství. Pamatujte na to, že Bůh každého z vás má rád. A s batohem, který si táhneme, nám vždycky pomůže.“



(kázání P. Vladislava Brokeše, mše svatá s novoknězem P. Janem Barborkou, Vysoké Veselí, neděle 6. července 2008)



Poděkování: Děkujeme otci Vladislavovi za svolení se zveřejněním přepisu kázání.