Evangelium: Matouš, 16. kapitola, 24. až 27. verš (O následování)
P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Žijeme v ovzduší radosti z toho, jenž stojí na počátku formování naší země jak po stránce pozemské, tak především po stránce předávání víry. Možná jste mnozí sledovali včerejší bohoslužbu ve Staré Boleslavi. Musím se znovu pochvalně vyjádřit, že i naše farnost tam měla alespoň dva zástupce, kteří se objevili na obrazovce. Možná jste se zúčastnili i jiných slavností, které se včerejšího dne konaly nebo dnes budou konat.
V této chvíli si chceme zdůraznit, čím nás sám Bůh skrze Václavův život obdaroval ve víře. Mohli bychom si vzpomenout na počátek existence vyvoleného Božího lidu, který měl být »předpolím« naší spásy. Svatopisec listu Židům mluví o Abrahamovi. Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to uznáno za spravedlnost. Proč si to takto připomínáme? Abraham totiž žil v pohanské zemi a když ho Bůh oslovil: »Vstaň, vyjdi ze své země a jdi do země, kterou ti ukážu,« on jako jediný se svou rodinou povstal z toho prostředí a změnil cestou svoje předchozí smýšlení. (O povolání Abrama píše První kniha Mojžíšova 12, 1) Vždyť než byl povolán, zřejmě také žil zvyklostmi svého domova ve městě Uru na dnešním území Iráku.
Můžeme říci, že Václav uvěřil na začátku uprostřed pohanství, které ho obklopovalo – víme, že díky své babičce svaté Ludmile. Zpočátku po smrti jeho otce Vratislava musela být země spravována regentskou správou. Uprostřed svého mládí, sotva dospěl, ujal se vlády už jako věřící člověk. Prožíval něco, s čím se více nebo méně i v současnosti možná setkává každý věřící, každý z nás. Jsme obklopeni jinými postoji, jinými hodnotami, než které nám předkládá Pán Ježíš ve Svém evangeliu. Je třeba, abychom uvěřili stejně tak, jako ve své »izolovanosti« uvěřil svatý Václav. Jako vládci mu bylo jasné, že všechny záležitosti i vnitřní, když ne všichni souhlasili se způsobem jeho vlády, i vnější, kdy musel řešit vztahy k mocnějším okolním zemím a jejich vládcům, bylo potřebí řešit s ohledem na evangelium. Zde si nemusíme všímat rozdílu, který před víc než tisícem let existoval v technické nebo zemské uspořádanosti. Tehdy lidé jezdili na koni, dnes jezdíme autem nebo létáme letadly. Tehdy všechny země byly uspořádány podle monarchického způsobu spravování, podle rozhodnutí jednoho vládce, dnes převládá parlamentalismus. Tyto věci jsou pouze otázkou doby, ale lidské vztahy zůstávají stále stejné.
Při této příležistosti bych rád připomněl, o čem jsme v malém společenství uvažovali nad slovy knihy Kazatel včerejšího dne při mši svaté. Slyšeli jsme slova: »Raduj se, jinochu, ze svého mládí, ať tě rozveseluje srdce v tvém jinošství, jdi tam, kam tě vede tvé srdce, sleduj to, co těší tvé oči, ale věz, že ode všeho tě Bůh odvolá ke skládání účtu. Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech mládí, než přijdou zlé doby a dostaví se léto, o kterých řekneš: ›Nemám je rád,‹ než se zatmí slunce a světlo, měsíc a hvězdy, kdy se budou chvět strážci domu, kdy se shrbí silní muži, zatmí se těm, kdo hledí z oken, když zeslábne zvuk mlýnku, zastaví se trilek ptáka, i z výšek bude strach a bázeň z cesty.«“ (Ukázku najdeme v knize Kazatel 11, 9 až 12, 5.) „Těmito slovy jsem chtěl naznačit, že v době před přibližně dvěma a půl tisíciletím prožívali vlastně stejné touhy a stejná strádání vyššího věku. Ačkoliv v současné době žijeme v technickém rozvoji, to, co prožíváme, nadšení mládí, slabost stáří, »z výšek bude strach« i z cestování, jsou věci, které prožívali lidé za jiných vnějších okolností stejně jako my dnes. Právě proto jsem chtěl říci, že ačkoliv Václav žil v jiné době, přece tyto základní věci prožíval podobně, jako je musíme řešit my. Když si vzpomeneme na současný přezíravý postoj velké většiny představitelů nebo celého národa nad zásadami evangelia, které by se měly zachovávat v životě celé společnosti, nebo novinářský posměch, vidíme, že současná doba se moc neliší od toho, co ve svých podmínkách prožíval svatý Václav.
A přece i přestože vládl krátce, zanechal zřetelnou stopu. Připomeňme si podobnost vyvrcholení jeho života s životem Kristovým. V listě apoštola Petra čteme: »Když mu spílali, On jim to spílání neoplácel. Když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě.«“ (Verš pochází z Prvního listu svatého apoštola Petra 2, 23) „Víme, že Václav nebyl slabý muž. Když se na něj osudný den ráno v pondělí osmadvacátého u brány kostelíka svatého Kosmy a Damiána jeho bratr vrhl, Václav ho přemohl, odrazil ho. Ale Boleslav měl u sebe i své družiníky, kteří pak Václava ubili. Václav nebyl člověkem, kterého by pouhý závan větru ohrozil. Byl mužem na svém místě proniknutý duchem víry. Svého bratra napomínal, proč proti němu svým hněvem vystupuje. To je známkou blízkosti s Kristem. Když trpěl, nevyhrožoval.
Podíváme-li se na vztah obou bratří – stále se zdůrazňuje bratrovražedný boj – někdy se zdá, že skutečným vládcem, který zřídil v české kotlině stát, byl právě Václavův bratr Boleslav. Ale až tehdy, když Boleslav uznal svou vinu. Víme, jak sám litoval svého činu a nechal Václavovo tělo přenést do Prahy. Teprve tehdy mohl ustanovit to, oč usiloval jinou cestou jeho bratr svatý Václav. Boleslav se zpočátku snažil sjednocovat násilím. Ale Václav položil neporušitelné základy, bez nichž by Boleslavova snaha byla marná. Své dílo uskutečnil Boleslav po svém obrácení a připravil cestu svému synu Boleslavovi, který dostal přídomek Pobožný. Ten pak byl spolu se svatým Vojtěchem zakladatelem kláštera na Břevnově. Válečníci zahubí nepřítele, ale Kristus hříšníka získá. Svou přímluvou získal svého bratra nakonec i svatý Václav. Koruna, která symbolizuje naši českou státnost, která byla jednotlivým panovníkům a představitelům propůjčována od svatého Václava, se nazývá Svatováclavská, nikoliv Boleslavská, protože Václav položil neotřesitelné základy do díla, které se uskutečnilo i státoprávným uspořádáním. Připomeneme si, když na samotném Ježíšovi žádali znamení, aby prokázal Své »mesiášství«, Ježíš ukázal Jonášovo znamení. »Jako Jonáš byl tři dny v břiše ryby, tak musí být tři dny v nitru země Syn člověka,« aby se pak ujal své vlády.“ (Citát z Matoušova evangelia 12, 40.) „Opět zdůrazňujeme: skrze kříž ke slávě. Ale ne ke slávě moci, ale Boží lásky.
Amen.“
(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá při slavnosti svatého Václava, Chrudim, neděle 28. září 2008)