P. Josef Smola: O svatosti (kázání)

Evangelium: Matouš, 5. kapitola, 1. až 12. verš (Blahoslavenství)



P. Josef Smola: „Shromáždění bratři a sestry! Poslední slova evangelia naznačují původ dnešního svátku v církvi. Slavil se nejprve jako

společná slavnost mučedníků, kteří neváhali vzdát se pozemské podoby života, aby získali účast na Kristově vzkříšení. Časem, jak ustávalo všeobecné

pronásledování křesťanů v Římské říši, se ukázalo, že všichni jsou povoláni ke svatosti. Svatými nejsou jenom ti, kteří vrcholným způsobem vyznali víru

ve vzkříšeního Krista jako Boha a vzkříšeného člověka, ale i ostatní, kteří vnitřní nasazeností toužili a i dnes touží spojovat svůj život

s Kristem. To je smysl, co znamená »být svatý«.

Nemáme dnes na mysli jmenovitě známé světce, Pannou Marií počínaje. I ona má dnes svůj svátek jako královna svatých. Ale pamatujeme i na všechny

ostatní, bezejmenné, kteří už dosáhli plného, nezměnitelného společenství s Bohem. K tomuto životu nás Bůh všechny povolal. V dopisech

apoštola Pavla čteme, že Bůh nás už před stvořením světa vyvolil. Rozhodl, že i když jsme propadli hříchu, vypadli z jednoty s Bohem, že nás

znovu skrze Krista usmíří se Sebou samým a přivede nás do plnosti života. Proto říkáme, že svatost, neboli účast na Božím životě, je Boží dar.

Svatost neznamená jenom mravní stránku lidského jednání. To je jenom část svatosti. Ale svatost je dar, kterého se nám dostává jako odpuštění pro zásluhy

Ježíše Krista. Pro Boží rozhodnutí, že nás neponechá osamocenosti a lidské bezvýchodnosti, ale že nás znovu spojí se Svým vlastním životem. Proto slova

dnešního evangelia o blahoslavenstvím nejsou pouze morálním programem evangelia. Nejsou určená na prvém místě jako životní program člověka, ale spíše

jako zaslíbení toho, co člověk může očekávat. Například „blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“ neznamená, že nasycení

musí za každou cenu nastat už v podmínkách pozemského života. Možná až do smrti bude někdo stále cítit, že se mu spravedlnosti nedostává. Ale kdo touží

po spravedlnosti, se kterou do našeho života vstupuje Bůh, ten spravedlnosti dosáhne jako Božího daru v plnosti života.

Svatost v plném slova smyslu je Otcovým rozhodnutím, který neváhal vydat pro úkol obdarování vlastního Syna, aby On jako člověk na prvém místě byl ve

vzkříšení obdarován. To je tajemství Kristova života, že On jako Bůh a člověk došel svatosti. Ježíš nám samozřejmě byl podoben, ale nedopustil se hříchu.

Jako první nám ukazuje smysl Božího vyvolení, usmíření, které vede k plnosti nesmrtelného života. Na to budeme myslet podobným způsobem

i zítřejšího dne, kdy budeme vzpomínat na ty, kteří jsou jakoby na půl cesty k plnému uchopení Božího daru svatosti.

O slavnosti všech svatých pamatujeme i na ty, ke kterým se jmenovitě obracíme, opět Pannou Marií počínaje. Někdo se modlí ke svatým ve svých

jednotlivých životních záležitostech. Některá náboženství se striktně drží apoštolova slova: »Je jediný prostředník mezi námi a Bohem: člověk Ježíš Kristus.«

Ježíš shromáždil Své učedníky jako společenství. A jakkoliv On je jediným Prostředníkem, dává podíl i ostatním věřícím na tomto Svém

prostřednictví, aniž by něco z Jeho jedinečnosti mohlo být odebráno nebo umenčeno. Jako třeba naše svátostné kněžství je účastí na jediném Kristově

kněžství, jako se všichni věřící svým křtem podílí na jediném kněžství Kristově, tak také vztah k Bohu, který se děje skrze Krista, se zároveň děje

i přímluvou společenství svatých. Oni už daleko víc než my poznali tajemství života, do kterého jsme i my zváni a po kterém máme toužit.

Ti, kteří jsou jakoby svou vírou před námi v tomto společenství, se jedni za druhé přimlouvají, jako my se navzájem za sebe modlíme už v pozemských

podmínkách. Přímluvy svatých i nás nám nemají na prvém místě dopomoci k dosažení potřebných věcí pro pozemský život. Smyslem veškerého obracení se

ke svatým je spojení jejich a naší touhy po dosažení života s Bohem, neboli dosažení posvěcení, o kterém Bůh napřed řekl, že nám ho věnuje. Je

důležité, abychom si uvědomovali, že společenství svatých, které vzýváme, nám má dodat touhu po životě s Bohem a ve společenství s těmi, kteří ho

plného společenství již dosáhli. Když přemýšlíme, zda se za nás někdo přimlouvá, vzpomeňme na důraz, který se klade do příchodu Ježíše Krista ve Starém

zákoně, když například Bůh na konci knihy Job říká těm, kteří Joba neprávem nepravdivě obviňovali: »Job se za vás bude přimlouvat a Já vám odpustím.« Bůh sám

určuje, že se máme jedni za druhé přimlouvat, abychom všichni dosáhli usmíření, odpuštění a posvěcení.

Amen.“



(kázání P. Josefa Smoly, mše svatá při slavnosti všech svatých, Chrudim, sobota 1. listopadu 2008)