Evangelium: Lukáš, 17. kapitola, 7. až 10. verš (O postavení služebníka)
P. Jan Paseka: „Milé děti, už dvakrát jsme si povídali o svatém Pavlovi, protože to je významná postava v křesťanství a je dobré, abychom o něm něco věděli. Pamatuje si někdo z vás, o čem jsme už mluvili ze života svatého Pavla?“
Děti: „Když jel do Damašku, do očí mu zazářilo slunce a změnil se mu celý život.“
P. Jan Paseka: „Správně. Ještě něco? – To je asi to nejdůležitější. Svatý Pavel jel do Damašku, protože se ošklivě choval k těm, kteří vyznávali Pána Ježíše. A když byl na cestě, zazářilo světlo, ve kterém se mu dal Pán Ježíš poznat, že opravdu žije. A protože to bylo tak obrovské světlo, Pavel oslepl. Tím jsme posledně skončili. Ti, kteří ho doprovázeli, ho dovedli do Damašku a Pavel tam ležel. Umíte si představit, že když ležel v posteli slepý a v hlavě se mu promítalo, co na cestě slyšel, že Pán Ježíš žije a tak. Neměl si o tom s kým promluvit. Neměl tam žádného kamaráda, který by také věřil, že Pán Ježíš žije. Nikoho takového tam neměl. Ale Bůh, protože měl s Pavlem veliké plány, se dal poznat jednomu muži, který se jmenoval Ananiáš... – Tak se asi tady nikdo z vás nejmenuje, nebo je někdo Ananiáš?“ (Nikdo se samozřejmě nehlásí.) „Bůh poslal tohoto muže jménem Ananiáš, aby šel k Pavlovi, uzdravil ze slepoty a pověděl mu o Pánu Ježíši. Jenomže, znáte to, tomu Ananiášovi se nejprve moc nechtělo, protože věděl, že se Pavel ošklivě chová k těm, kteří mluví o Pánu Ježíši. Prostě se mu tam nechtělo, ale Bůh přesto říká: »Tam musíš jít, protože Pavel vykoná obrovské dílo.« Nechtělo se mu, ale přesto šel. To je jako když vám maminka nebo tatínek nebo někdo řekne, abyste třeba něco udělaly a teď zrovna byste si šly hrát s kamarádem, na něco pěkného se šly podívat v televizi, taky se vám moc nechce a přesto jdete, tak takhle to bylo s tím Ananiášem. Přišel k Pavlovi a – já mám tady takový obrázek, vidíte ho všichni? Jestli ne, tak pojďte blíž sem. Ten obrázek znázorňuje, jak Ananiáš přišel k Pavlovi, vložil na něj ruce a Pavel znovu uviděl. Uviděl, protože Ananiáš mu pověděl o Pánu Ježíši. No, a Pavel si mohl konečně s někým popovídat, co zažil na cestě do Damašku, co všechno prožil. A protože to pro něj byla tak veliká událost, nechal se Pavel hned pokřtít. A Ananiáš ho hned pokřtil. Jako my jsme byli pokřtěni, když jsme byli malí, jako miminka, na to si nevzpomínáme, tak Pavel byl pokřtěn už jako velký. A byla to pro něj obrovská radost, že smí patřit Pánu Ježíši. My, když jsme pokřtění, chodíme do kostela, konáme dobro, tak taky patříme Pánu Ježíši. Měli bychom se radovat, že Pán Ježíš se nám dal poznat a můžeme konat dobré skutky tak, jako je potom začal konat i tento velký muž Pavel... – Nyní povstaňme a budeme prosit Pána ve společných přímluvách.“
(kázání P. Jana Paseky, 108. dětská mše svatá, Chrudim, úterý 11. listopadu 2008)