Deníček: Izrael 2008

Věnováno Ivance, mé rodině, členům zájezdu, těm, kteří na mě při pouti mysleli, a všem, které mé povídání zajímá.



Středa 12. listopadu 2008
Před odjezdem

Můj milý deníčku!

Takto nějak bych tě měl oslovit, že? Už od neděle jsem si představoval tuto chvíli, kdy usednu ke stolu a barevně nadepíšu první stránku svých zážitků. Zítra odlétám do Izraele, a tak bych měl psát o starostech s balením, nadšení před cestou a zakončit nějakou pěknou duchovní myšlenkou, co mi asi pouť přinese.

Dobrá, držme se scénáře. Je půl desáté a zdá se, že už mám všechno nachystané. Pravda, představoval jsem si, že budu hotový tak o hodinu dřív a teď už budu spinkat, ale pořád se pohybuji v dobré toleranci. Mám výhodu, že odjíždím „nadvakrát“. Už v pondělí jsem opouštěl Chrudim s věcmi na cestu. Zdá se, že vše podstatné mám, protože jinak by mi již někdo jistě volal.

Dnes jsem měl na plánu pouze finální nákup a naskládání do kufru. Zavazadlo vedle mě tiše odpočívá, zdá se, že se zdařilo. Pravda, zapomněl jsem koupit pití, ale cestou mi blesklo a minerálka už leží na svém místě. Před sebou mám ještě pár drobností, které musím zítra vzít: rohlíky a ředkvičky k jídlu, nabíječky, MP3–přehrávač, deodorant, hygienické potřeby (které si nemohu zapamatovat)... A hlavně doklady a peníze. Peníze, no jo. Ty mě dnes trochu zaměstnaly. Přemýšlel jsem, kam všude je rozstrkat, abych případně najednou o všechny nepřišel. Schválně, jestli si vzpomenu, kam jsem je ukryl, až je budu potřebovat.

Už jsem vykoupaný a oholený s prvním drobným šrámem. Ale jestli je to jediná nepříjemnost z celého pobytu, pak se můžeme těšit na pěkné zážitky.

Všechny starosti s chystáním bych teď měl hodit za hlavu. Dobré rady i obavy by mi měly být pomocníkem v budoucích situacích, ale měl bych už začít prožívat pouť, při které nejde o to, zda budu v pohodlí a budu mít všechno do posledního puntíku dopředu zajištěné, ale jak prožiji zážitky, zda mě osloví místa, po kterých kráčel Pán Ježíš, zda budu ochotný naslouchat Jeho slovu. Před odjezdem bývám obvykle nervózní, moc se mi nechce. Tentokrát se obvyklé starosti, jaké to bude, asi nedostavují v takové míře. Na druhou stranu ani přehnaná očekávání se mi momentálně nehoní hlavou. Spíš doufám, že to tak má být, že mám vyrazit do Svaté země a být otevřený pro Boha. Že mám snést případné potíže, děkovat Bohu za nádherné chvíle a očekávat, co mi chce Pán při pouti říct. A taky být připravený na to, že mě může zkoušet tím, že nebudu cítit žádnou sílu a duchovní osvěžení.
Pane, prosím Tě, pomoz mi, abych uměl naslouchat a přijímat, cos pro mě naplánoval.



Čtvrtek 13. listopadu 2008
Přílet do Izraele

Tak jsme tady, v Izraeli. Všechno jsme nakonec zvládli a z dnešního programu zbývá jen napsat zážitky.

Ráno začalo cestou na letiště. Tzn. v 5.29 budíček, 6.15 odjezd, 7.00 příjezd na Terminál 1. Po šťastném setkání se sestřenkou Ivankou, ostatními poutníky a panem Miklasem, ředitelem cestovky, začaly dlouho očekávané pohovory. „Kam jedete? Co máte na programu? Kde budete bydlet? Znáte někoho z Izraele? S kým jedete? Co dělá vaše sestřenka? Co a koho učí? Balil jste se sám? Jak jste přijel na letiště? Nedostal jste od někoho dárek před cestou?“ Uf, je to za námi. Teď jen odevzdat kufr, vejít se do dvaceti kilogramů, ukázat pas a hodinu odpočívat. A pak projít kontrolou příručního zavazadla, nezapípat a opět čekat. Při tom pozorujeme naše letadlo, které právě dosedlo z Izraele. Otázka: „Daj-li nebo nedaj-li tam naše kufry?“ je na místě, protože patrně šly na řadu jako jedny z posledních. Ale to už jsme neviděli.

Na palubě jsme se usadili do sedadel, která byla po třech. My jsme měli výhled přímo na křídlo. Při couvání nám promítali kreslený příběh co dělat, kdyby se něco šustlo. S dvacetiminutovým zpožděním v 11.00 startujeme. První let v životě. Tři, dva, jedna, rozjezd. A najednou se vzneseme a letíme. Až pak mě překvapilo, že jsme se dost nahnuli „na zadní“. Hned vzápětí jsme začali prudce zatáčet doleva. To bylo docela nepříjemné. Nahoře jsem si uvědomil, že mi zaléhají uši, ale to už jsem se začal mlsně otáčet, zda nenesou něco k jídlu. Nejprve se podávalo pití, nabízelo se z obou stran, takže jsme na řadu přišli poslední. Ale pomerančový džus s dužinou byl dobrý. Pořádně mi kručelo v břiše, když se ptali: „Beef or chicken?“ Vyhrálo kuře. S rýží, pomazánkami (které jsem nepoznal), nekvašeným chlebem a vynikajícím zákuskem. Zarazila nás tekutina balená v kelímku. Co to je? Anglicky to tam napsané nebylo, tak jsem se zeptal. „Voda z Turecka.“ Letuška ještě dodala: „Odkud jste?“ Jenže ani její odpověď nebyla uspokojivá, protože jsme stále nevěděli, zda se má pít nebo je na opláchnutí. Výsledek? Vypil jsem.

Pod námi bylo zpočátku jen „bílé mlíko“, ale postupně se objevovala krajina, pole, městečka, nádherné mraky, moře. Po moři přišlo velkoměsto a to už byl Tel Aviv. Asi v 15.30 místního času (14.30 našeho) jsme dosedli na rampu. Letiště nás překvapilo svou krásou, protože jsme nečekali nic moc. Každý objevil své zavazadlo, i když já už bez zámku. Pan Miklas nás začal počítat. Bylo nás čtyřicet dva z padesáti, někdo už zmizel ven. Nakonec se možná všichni našli (to mi stále není jasné) a my se nalodili do krásného autobusu. Nejprve jsme pozorovali západ slunce a hned vzápětí východ měsíce. Byl úplněk, nádhera. Zastavili jsme se u akvaduktu v Césareji Přímořské, smočili si ruce ve Středozemním moři a navštívili Haifu. Zde jsme dvakrát vylezli na vyhlídku. Krása. Všude plno koček, samá palma – a některé osvětlené... Do Tiberiasu jsme dojeli ve 20.30. Hotel Eden se stále skrýval, a tak jsme čtyřikrát projeli kolem restaurace Pizza & Pizza.
Po rozdělení na pokoje jsme zjistili, že máme třílůžák a jsme jen dva. Vyměnili jsme jej – a dostali nämlich to samé – manželská postel + přistýlka. Docela to jde, i když umyvadlo by mohlo být hezčí. Ale zase tu máme ledničku, to se hodí. Překvapily nás dva obrazy stejného rozměru, které ovšem visí o kousek od sebe na výšku.
K večeři byly švédské stoly. Skoro všechno jsem okusil a chutnalo mi. Ivanka byla zklamaná, že nabízeli na výběr hodně ryb, které ona nejí. Akorát vodu jsme si nevzali, protože džbán byl jakýsi nečistý.

Na pokoji jsme si dali slivovičku – prevenci – a vykoupali se (málem s mým zraněním o záchod, když jsem lezl do vany). A teď honem spát.

Ještě jedna věc mě moc překvapila. Když pan průvodce říkal, co všechno nás zítra čeká, vyjmenoval několik věcí a já byl nadšený. Pak přidal: „Ve čtrnáct hodin bych byl rád, abychom pokračovali...“ To mě dojalo. Tak pestrý program mířil aspoň v plánech ještě dál.

Uvidíme zítra. Dobrou noc!



Pátek 14. listopadu 2008
Po okolí Galilejského moře

Po snídani severního typu, rozumějte po švédských stolech, jsme rychle zamířili na Horu Blahoslavenství. Zde jsme v kryptě slavili mši svatou. Honem jsme spěchali do Tabghy, místa zázračného rozmnožení pěti chlebů a dvou ryb. O pár kroků dál (ale my jsme jeli autobusem) jsme navštívili Mensa Christi, místo, kde udělil Ježíš Petrovi primát. Po několika minutách jsme stáli v Kafarnau, kde bydlel Petr a kde Ježíš uzdravil jeho tchyni. Prohlédli jsme si moderní kostel, synagogu ze 4. až 5. století, palmy a vydali se na plavbu po Genezaretském jezeře, tzn. Galilejském moři. Za zpěvu hymny byla na stožár vyvěšena česká vlajka. Četli jsme si úryvky z Bible o zdejším místě, tancovali, zpívali a krmili racky rohlíky. Po padesáti minutách jsme přistáli a odjeli do Tiberiasu na oběd – Petrovu rybu. Většina zůstala věrná rybě, někteří si raději objednali kuře a zbytek se vrhl k jezeru. Jedinou odvážnou, která se vykoupala, byla Ivča. Ve dvě jsme odjížděli na místo prvního Ježíšova zázraku, do Kány Galilejské. Zde manželé obnovili své sliby. Společně jsme se pomodlili a vrhli do obchodů. Ochutnali jsme vynikající sladké víno a koupili ho svým blízkým. Povedlo se nám usmlouvat jeden a půl litru vody za dolar a odjeli jsme do cíle dnešního dne, do Nazaretu. Nejprve jsme se stavili u studny, kam chodila patrně i Panna Maria pro vodu. O kousek dál stojí pravoslavný chrám Zvěstování Páně. Poté jsme muslimskou čtvrtí šli na náměstí, odkud je vidět obrovský křesťanský chrám Zvěstování a před nímž chtějí muslimové postavit mešitu, aby jej zastínila. Zalezli jsme do informací a nabrali plno reklamních materiálů. Myslel jsem, že je vezmu na rozdávání, ale jak jsme teď večer zjistili, jedna polsky psaná brožura je opravdu zajímavá a krásně popisuje místa, která jsme navštívili nebo navštívíme. Ta mi asi zůstane.

Vydali jsme se do monumentálního moderního chrámu Zvěstování. Viděli jsme mozaiky ze všech možných států i z České republiky. Uvnitř dvoupatrového kostela se nachází perla: jeskyně Zvěstování. Zde jsme se pomodlili Anděl Páně a zazpívali několik mariánských písní. Za tmavého večera jsme z prvního patra přešli do kostela svatého Josefa, kde údajně Svatá rodina bydlela. Viděli jsme i obětní stůl věnovaný z Moravy. Nakonec nás čekala už jen cesta do Tiberiasu, večeře, balení, smání a spaní.

Co říct celkově? Viděli jsme toho opravdu moc. Zázračná místa spojená s Pánem Ježíšem, ale i okolní nádhernou přírodu. Všude jsme jen proběhli a neměli moc času přemýšlet nad událostmi, které jsme si připomínali. Doufám, že se nám postupně budou doma vybavovat a my je ještě několikrát „přežvýkáme“ a vytěžíme z nich další bohatství. Asi je škoda, že jsme se nemohli na jednotlivých místech déle zdržet, ale zato jsme jich hodně navštívili.

A pak se mi zde také vybavují určití více či méně známí lidé, které jsem v životě potkal. I na ně chci na svatých místech pamatovat a za ně prosit.



Sobota 15. listopadu 2008
Hora Tábor

Dnešní den jsme přejeli z hostinné oblasti u Genezaretského jezera s množstvím nádherným květin a palem přes vyprahlou poušť do Jeruzaléma. Nejprve jsme obnovili své křestní sliby u řeky Jordánu. Pak jsme zavítali na horu Tábor, kam jsme se museli dostat taxíky, což byla dost dobrodružná cesta. Na vrcholu jsme slavili mši pod rákosovým stropem a s pobíhajícími ještěrkami. Navštívili jsme baziliku, vyhlídku i zahradu. Někteří jako já se chvíli zdrželi a brána už byla zavřená. Po chvíli nás pustili, ale taxíky na svém místě nebyly. A ostatní na nás už čekali dole. „Jděte dvě stě metrů, tam vás naberou.“ Spolucestovatelům se to moc nezamlouvalo, ale za bránou a zatáčkou auta skutečně stála a my odjeli dolů.

Následovala cesta pouští, děs běs, vyprahlá místa... V Jerichu jsme se zastavili u Hory Pokušení. Jakmile jsme vylezli z autobusu, vrhly se na nás děti, jestli jim něco nedáme. O pár metrů dál jsme mohli nakupovat ovoce a případně jiné věci. K večeru jsme projeli Jeruzalémem do Betléma. Zde jsme kromě nákupů stihli jen kostel Pole pastýřů, protože v bazilice Narození těsně zavřeli. Ani panu průvodci Miklasovi se po delším vyjednávání nepovedlo zajistit naše vpuštění dovnitř. Večer jsme dorazili do arabského hotelu v Jeruzalémě a pochutnali si na večeři. Někteří šli nočním městem ke Zdi nářků, my nabírali síly na zítřek.

Dnes jsme se přesvědčili o rozdílnosti oblasti u jezera a v poušti, mezi židovskými a muslimskými částmi a mezi hlídanou Palestinou a Izraelem.

A duchovní myšlenka? Každý jsme jiní, máme jiné představy o pouti a programu. Vidíme, co by měli jiní dělat lépe, ale do zrcadla se bojíme pohlédnout a nechceme si poslechnout, co si přejí ostatní a upřednostnit je před sebou.



Neděle 16. a pondělí 17. listopadu 2008
Sinaj

Náročný dvouden za námi a brzké stávání před námi. Na vzácných asijských místech se nám jen těžko pamatuje, že je neděle. Mši svatou slavíme uprostřed Getsemanské zahrady v malebném panoramatu Zlaté brány, městských hradeb a mešity Skalní dóm se zlatou kupolí. Po bohoslužbě vyrážíme na jih. První zastávkou je Negerská poušť, kde vidíme nádherný rozhled do kraje, několik velbloudů a oslů a jsme obklopeni obchoduchtivými beduíny. Ještě že tu nejsou snejkové (tedy hadi).

V Kumránu už to pořádně pálí. Zde hledíme na film o objevení svitků Starého zákona a prohlížíme si naleziště. Před polednem vyjíždíme lanovkou na pevnost Masada. Tu vybudoval Herodes Veliký tak, aby zde byl schopný přežít i deset let bez zásobování a zásahů zvenku. Rozsáhlý areál (s obvodem přes kilometr a půl) tak obsahuje i velkou podzemní nádrž na vodu a samozřejmě palác pro panovníka. Římané pevnost po tři roky neúspěšně obléhali. Zdar přineslo až vytvoření násepu, dovezení beranidla a zapálení druhých hradeb. Velké překvapení pro ně nachystali Židé, kteří se před obavou z kruté porážky sami povraždili.

Odpoledne jsme se těšili k Mrtvému moři. Je to velký zážitek, když se procházíme po solných krystalech. Plave se zde na znaku, nesmí se cáknout do oka. Zkušenosti předané od ostatních byly pravdivé. Když jsem byl na břichu s ponořenými zavřenými ústy, musel jsem rychle na břeh, osprchovat se a napít vody.

V izraelském Eilatu jsme se navečeřeli a vydali vstříc zážitkům do Egypta. Ty jsme začali nabírat už na hranicích, kde se mě ptali na jméno, dvakrát jsme pípal, šacovali mě a nakonec mi zmuchlali pas, když se netrefili razítkem. Ke Svaté Kateřině jsme dorazili dříve, napili se čaje, prohlédli si plyšové velbloudy a začali se rozehřívat před výstupem na Sinaj. Byl jsem členem základní patnáctičlenné výpravy, která se rozhodla pro vyjetí na velbloudu. Zaplatili jsme si za dvaadvacet dolarů beduína a čekali, jestli někde objednaná zvířata objevíme. Ještě jsme šli notný kus pěšky a pak se objevila. Jízda byla skvělá, ohromný zážitek. Vřele doporučuji! Sice jsme mohli smlouvat na patnáct dolarů, ale nevadí. Hodinu a půl jsem si užil. Navíc jsem ušetřil dost síly a nemusel se prodírat před odfrkujícími „camely“.

Nahoru na horu vedlo ještě sedm set schodů. Sinaj byla doslova obsypaná turisty čekajícími na východ slunce. Škoda, nad obzorem byly mraky, takže plná krása nenastala, ale zato jsme se nasytili zajímavým pohledem na červeně ozářené vrcholky hor.

Cesta dolů byla náročná. Davy se řinuly, nad námi pražilo slunce a nohy bolely. Moc rádi jsme viděli autobus. Většinu cesty jsme se míjeli s jednou paní z naší výpravy, která i ve svých téměř sedmdesáti letech došla na vrchol a splnila si velký zážitek. Rádi bychom jí nějak pomohli, ale nechtěla nás „otravovat“. Před prohlídkou kláštera ve Svaté Kateřině jsme ji jako poslední turistku opět potkali a aspoň jí vnutili, že jí vezmeme batoh.

Egyptská snídaně nebyla příliš důvěryhodná, ale slivovice to jistila. Zážitek jsem si odnesl opět z celnice, kde si mě s panem farářem vyhmátli a patrně snímali DNA z našich mobilů a pasů. Dnešní, pondělní program byl jednoduchý: sedm set kilometrů zpátky do Jeruzaléma.

Je škoda, že jsme nedokázali opravdově prožít náročnou pouť. Někteří unavení a rozzlobení vyčetli panu vedoucímu, že organizace nebyla připravená. Napětí by se dalo krájet. Mrzí mě, že si vzácnou pouť kazíme osobními stížnostmi a nedokážeme se smířit s tím, že ne vždy jde vše hladce. Pokusme se hledat Boha v druhých, nemyslet na své přednosti a nedostatky ostatních, ale s láskou se snažme přijímat všechny takové, jací jsou. I když si třeba spolu nerozumíme.



Úterý 18. listopadu 2008
Jeruzalém

Dnešní vyprávění by zabralo hodně stránek, kdyby už nebylo pozdě a chtěli bychom vypsat všechny zážitky. Den jsme začali brzkou mší svatou v chrámu Božího hrobu. Nádhernou vzpomínku si uchovám na to, že jsem zde mohl číst čtení a žalm. Po snídani jsme postupně navštívili chrám Nanebevstoupení Páně, kostel Pater Noster, Olivovou horu s Getsemanskou zahradou, krásný prostorný chrám Agónie – chrám národů, místo Usnutí Panny Marie a kapli Usnutí apoštolů, kostel svatého Petra na Gallicantu, kde kohout třikrát zakokrhal, rybník Bethesdu s chrámem svaté Anny, kde Ivča nádherně zazpívala a kde se připomíná místo narození Panny Marie. V ruchu města jsme prošli křížovou cestu Via Dolorosa a po horečném celodenním zápolení se večer dostali až přímo k Božímu hrobu. Dorazili jsme na Sión ke hrobu Panny Marie v kostele Dormicion, navštívili večeřadlo a židovský hrob krále Davida a stanuli u Zdi nářků. Každé místo nás oslovovalo něčím jiným. Den jsme prožili trošku ve spěchu, ale byl pro nás vyvrcholením celého pobytu.

Díky, Pane, že zde můžeme být a uvědomovat si místa spojená s Tebou. Není nutné sice přímo na nich stát, vždyť Ty máš domov v každém kostele a toužíš prozářit všechna lidská srdce. Ale díky tomuto nevšednímu zážitku si můžeme uvědomovat, že jsi kráčel po skutečné zemi, mluvil s lidmi, kteří dnes stejně jako tehdy neustále spěchají, že ses radoval a jindy Tě bolely nohy a že jsi musel překonávat překážky. Také poznáváme ráz krajiny, jak daleko je odkud kam a že chodit na dlouhé vzdálenosti nebylo jednoduché. Pane, díky. A dej nám, prosím, aby nás tato pouť posílila ke hlubší lásce k Tobě i bližním.



Středa 19. listopadu 2008
Betlém

Je tu poslední den. Po odstěhování z pokoje vyrážíme do Ein Karem. Zde v chrámu Navštívení Panny Marie slavíme mši svatou. Prostředí na nás mocně dýchá svými malbami i kvetoucími zahradami v okolí. Na zdi čteme Mariin Magnificat v různých jazycích včetně češtiny. Přes údolí jdeme ke kostelu Narození svatého Jana Křtitele, kde mohu uctít svého křestního patrona. Narychlo ochutnáváme sladký nápoj z granátových jablek a jedeme k památníku obětem holocaustu Yad Vashem. To je opravdu síla! Velice nápadité muzeum nám připomíná hrůzy, které se před několika desítkami let odehrávaly. V památníku dětí jsou pomalu čtena jména obětí a zář jedné svíčky je zrcadly rozvedena do stovek v okolí. Prosme, aby se podobný děs nikdy neopakoval. Snažme se, abychom nikdy nebyli podobnými tyrany jako nacisté ani v malém měřítku, na nikom se nemstili a snažili se o dohodu a pochopení druhých.
Než vyrazíme do Betléma, čeká nás okouknutí izraelského parlamentu a oběd kebabu, který se tu jmenuje jinak, ale nevím jak. Do Betléma jsme zavítali už v sobotu, ale těsně jsme nestihli navštívil chrám Narození Pána Ježíše. Zde jsme teď poklekli a zazpívali několik koled. Po návštěvě Mléčné kaple jsme naposledy zavítali do Jeruzaléma k Božímu hrobu. Konali jsme závěrečné nákupy a učili se obchodovat. Sehnali jsme nádherný betlém, křížky a další věci. Při smlouvání ceny velkého plyšového velblouda zněla počáteční cena čtyřicet dolarů. „Kolik dáte?“ – „Maximálně patnáct, víc ne.“ – „Ó, to si děláte legraci. Dobrá, tak třicet, že jste to vy.“ – „Kdepak, trvám na patnácti.“ – „Dvacet, ale níž nejdu.“ – „Tak nic, naschle.“

Obchodník za námi vyběhl z krámku a souhlasil s patnácti. To už se mi ale zdálo moc. Nabídl jsem deset. – „No počkejte, řekl jste patnáct, buďte čestný.“ – „Teď už říkám deset!“ – „Tak jo, deset.“

S radostí nad vydařeným obchodem jsem zajásal a udělal ohromnou chybu. Nejdřív jsem zaplatil a až pak sahal po velbloudovi. „Řekl jste patnáct, ještě pět přidejte,“ držel mě obchodník v hrsti. – „Ale domluvili jsme se na deseti!“ Nakonec jsme cenu dohnali na třináct dolarů a my si ulevili. Velblouda máme a přežili jsme to bez újmy. Zkušenosti se nám hodily při nákupu Ivčiných šátků. Konečná domluva zněla na dva dohromady za patnáct dolarů. Šátky jsme si nejdřív vzali a až pak odevzdali peníze. Prodejce vehementně namítal, že to je tak maximálně za jeden. Ale zboží jsme měli tentokrát my, peníze nám vrátit nechtěl a po nadávkách nad námi nakonec mávnul ruku a my radši rychle zmizeli. A byli rádi, že jdeme pryč.

Stihl jsem zajít ke Golgotě a krátce se pomodlit. V sedm jsme viděli zavírání Božího hrobu. Přišel arabský majitel klíčů, vylezl na žebřík a zamkl závoru. My zacvakali spouštěmi, zatleskali, sebrali svých pět švestek a odešli do autobusu. Ten nás zavezl do Yoppe na noční prohlídku a případnou večeři. Teď je 0.50, sedíme na letišti, drbeme a čekáme.

Pane, díky, díky za dnešní den. Díky za zážitky, které jsi pro nás přichystal. Díky za možnost navštívit místa spojená se Tvou obětavou láskou. Prosím Tě o požehnání všech účastníků našeho zájezdu, o uspořádání našich vztahů s ostatními a odvahu otevřít svou náruč dokořán při nahlížení na druhé.



Čtvrtek 20. listopadu 2008
Letíme domů

Noční strategie jsou různé. Někdo se pokouší usnout, jiní včetně mě se snaží o opak. Ve tři hodiny nastupujeme na obávanou kontrolu. Dostáváme dvě otázky napsané v češtině. Sotva odpovíme dvakrát „ne“, že nevezeme zbraně ani jsme od nikoho nedostali dárek, pokračujeme rentgenováním kufrů. Hodně lidí z našeho zájezdu musí jít bokem a vysvětlit konkrétní věc, kterou vezou. Problémy dělá třeba sůl z Mrtvého moře nebo voňavka. Ani se nám nechce věřit, že této procedury jsme ušetřeni a máme jít rovnou na vážení zavazadel. Po prohlédnutí pasu si naposledy svlékám pásek, vyndávám mobil a klíče a přistupuji ke kontrole ručního zavazadla. Konečně jsme snad po hodině a půl v bezcelním prostoru, kde si kupujeme pití a místní sladkou specialitu chalvu. Zatímco v Praze jsme si mohli říct, s kým chceme sedět, v Tel Avivu se s tím nepářou. Ani někteří manželé nemají místa vedle sebe, dokud si je s ostatními nevymění.

Jsme opravdu unavení, víčka se nám klíží. Chci zažít druhý start v životě na palubě letadla, ale boj o to je vskutku tvrdý. Hodně dlouho rolujeme, než se konečně vzneseme. Boj proti spánku pokračuje i nadále, aby mi nezapomněli dát jídlo. Tentokrát to odflinkli, nepřinesli džusy, nedali na výběr. Přes varování jsem snědl vše včetně omelety – a naštěstí bez újmy. Z okének jsme toho moc neviděli, nad Prahou se letadlo ve větru nepříjemně kymácelo, ale za bravurní přistání jsme mohli pilotovi zatleskat.

Po delším čekání na kufry jsme vyšli ven, přivítali se s těmi, kteří pro nás dorazili, rozloučili s ostatními a vydali se domů povídat našim blízkým o nádherném týdnu uprostřed listopadu 2008...






Zážitky obvykle pocházejí ze dne, o kterém pojednávají. Při přepisování byly upraveny pouze slohové drobnosti.

Tiberias, Jeruzalém, Praha a Chrudim 2008