V malé obci Číhošti na ledečsku se při třetí neděli adventní 11. prosinec 1949 slaví dopolední mše svatá. Asi v půl desáté dopoledne vrcholí kázání P. Josefa Toufara. „Hle, uprostřed stojí, kterého vy neznáte, zde ve svatostánku na vás čeká a tluče srdce Spasitelovo.“ V tu chvíli dochází k pohybům křížku nad svatostánkem. Devatenáct z přítomných několikeré vychýlení zaregistrovalo a potvrdilo. Sám kněz si ničeho nevšiml a na zvláštní událost v kostele byl upozorněn až následující den. Na Boží hod vánoční a 8. ledna 1950 se kříž opět hýbe.

Nevysvětlitelná situace láká věřící z blízkého i vzdálenějšího okolí, kteří postupně městečko navštěvují. Do Číhoště se přijíždí podívat papežský nuncius Ottavio de Liva či opat želivský Vít Bohumil Tajovský. Nečekaný zájem a slova o zázraku v kostele nepadají do noty komunistům, kteří se církev snaží zdiskreditovat, oslabit a postupně zlikvidovat. Kněz je na konci ledna 1950 doslova unesen, zatčen a převezen do věznice ve Valdicích.

Cílem Státní bezpečnosti je ukázat, že Josef Toufar domnělý zázrak pomocí důmyslného zařízení sám zinscenoval. Nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem a některými ministry chtějí při únorovém zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa ukázat, jak se kněz snažil na popud Vatikánu (a dokonce imperialistických Spojených států) oklamat český lid a podlomit moc komunistické strany. Jedním z úkolů je vyhostit papežského nuncia, který příkaz k „vykonání zázraku“ předal.

Scénář je předem naplánován, Toufar se musí přiznat! Jenže kněz odolává. Vyšetřovatelé musí přitvrdit a stůj co stůj ukázat, „jak to doopravdy bylo“. Pod nátlakem, trestáním v temnici, znemožněním dlouhého spánku a lživými výpověďmi, které přiváží StB, se kněz v půlce února 1950 pokouší o sebevraždu. Týraný Toufar dostává karlovarskou (přesolenou) polévku (po které mu není dovoleno se napít) a vyšteřovatelé začínají používat krutého násilí. Po třetí exekuci, surovém zbití, za značně zhoršeného fyzického i psychického stavu, se 22. a 23. února přiznává, jak „zázral provedl“.

Ve výpovědi píše, že se snažil „uškodit dnešnímu lidově demokratickému režimu v ČSR“ a pomstít se komunistům. Přesně dopodrobna popisuje zařízení, kterým měl od kazatelny ovládat kříž, jak a kdy jej měl vyrobit. V závěru se omlouvá za své chování: „Lituji hluboce svých činů, neboť jsem si vědom, jak hluboko jsem morálně poklesl jak ve své nenávisti vůči lidově–demokratickému státu, tak i ve svém mravním poslání učitele, vychovatele a kněze.“ Text spíše vypadá jako reklama komunismu. Navíc v něm jsou faktické nesrovnalosti. V určitých pasážích obsahuje gramatické chyby, zatímco Toufarovy přípravy kázání vypadají jinak. Jméno obce je psáno ve dvou varinatnách Číhošť a Čihošť. Popsané zařízení nikdy po četných rekonstrukcích nefungovalo. Páter Toufar nebyl nikdy příliš technicky zdatný (neuměl si vyměnit žárovku...).

Leč věznitelům se podařilo dosáhnout prvního cíle. Dalším bodem má být natočení dokumentu „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“, kde se předvede, jakými zvrácenými činy podvedl kněz Toufar důvěřivý lid. Sám hlavní aktér má ve filmu vystupovat. V zuboženém stavu je 23. února 1950 odvezen do Číhoště. Natáčí se záběry, jak tahá z kazatelny za provaz. Při zpáteční cestě dochází ke prudkému zhoršení zdravotního stavu. Lékař ve věznici přesto včasnou pomoc zanedbává. Brzy se strhává v Praze poprask. Kněz musí být přítomen plánovanému velkému veřejnému procesu, v němž má být odsouzen nejen on, ale praktiky celé církve. Pro Toufara v kritickém stavu je vysláno letadlo a je převezen do státního sanatoria. I přes snahu lékařů ubitý kněz 25. února 1950 ve večerních hodinách podléhá následkům prasklého žaludečního vředu. Ten den komunisté slaví druhé výročí svého převzetí moci v zemi...

Po celé republice se promítá propagandistický film dokazující Toufarovu manipulaci s křížem. Efekt však přináší spíše opačný: je špatně natočen a lidé si množství rozporů dobře uvědomují. Smrt Toufara vládě do karet nenahrála, jeho osud úspěšně tají. Příbuzní umučeného se o jeho úmrtí dozvídají až o čtyři roky později...



Stalo se poté...
Křížek se měl pohnout i později. Tentokrát lidé před obavami z dalších zatýkání a represí věc tajili.

„V pátek večer 11. prosince 1998, poté, kdy královéhradecký biskup Dominik Duka v našem chrámu posvětit nový oltář, se po příchodu biskupa a hostů na zamrzlém okně v kuchyni na faře v Číhošti objevil z jinovatky obrazec ve tvaru naprosto pravidelného kříže, který z bližšího pohledu dle pamětníků připomínal původní oltářní křížek z dob pana faráře Toufara. Okno bylo zamrzlé, nikde jinde okolo žádný jiný ornament nebyl, pouze onen kříž. Zůstal na okně až do druhého dne. K polednímu, když začalo svítit sluníčko, se křížek beze stopy rozpustil,“ uvádí Zdeňka Pipková ze Světlé nad Sázavou.

Opat Vít Bohumil Tajovský, který byl v souvislosti s případem Číhošť odsouzen na 20 let vězení, zemřel 11. prosince 1999, padesát let po prvních pohybech křížků.

V Hlinsku vede ke kostelu ulice Faráře Toufara.



Prameny:
Drašner, František – Číhošťský zázrak. Zpráva o P. Josefu Toufarovi. Libri, Praha, 2002.
Číhošťský zázrak. Totalita.cz.
Švančara, Leo; Šinkovská, Eva – Číhošťský zázrak. Regionalist.cz.
Čapek Radek – Téma: Hlinsko - ulice Faráře Toufara. Katolický týdeník, 4. číslo v roce 2006.
Hánečková, Gabriela – Člověk musí hořeti - opat Vít Tajovský. Tiskové středisko České biskupské konference, 10. listopadu 2004.
Mapy.cz.