P. Jaroslav Axler: „Kolik je hodin?“

Martin: „Čtvrt.“

P. Jaroslav Axler: „Já třeba už mám čtvrt a jednu minutu… Nevím, kolik máte hodin vy, ale pochybuji o tom, že máme všichni stejný čas... Ovšem jenom jeden čas je správný. Máte tady někdo hodinky řízené rádiem? Asi ne...“

Lukáš: „Já mám doma.“

P. Jaroslav Axler: „Takže se nedozvíme, jaký čas je správný. Víme, že tak přibližně... Občas se snažíme hodinky korigovat podle rádia, televize a podobně... Proč je důležité mít správný čas?“

Petr: „Abychom mohli být všude včas.“

P. Jaroslav Axler: „A když nebudeme?“

Petr: „Tak něco důležitého nestihneme.“

P. Jaroslav Axler: „Nebo někoho zklameme tím, že přijdeme pozdě. Něco zanedbáme. A tak dále, a tak dále... V životě je důležité mít správný čas. Naše hodinky – ty moje určitě – se čas od času odchylují. Neukazují správný čas, musím si je řídit. Byť výrobce slibuje, že se nezpožďují mnoho, tak se zpožďují. Nebo naopak jdou moc rychle...
Náš život je podobný vylaďování času. To, co od nás Bůh chce, je dáno přesně. Je to pro všechny stejné, i když každý ve svém životě vidíme trochu jinak, co Bůh po nás chce. A čas od času se každý z nás od toho, co od nás Bůh chce, odchylujeme. Neděláme to, co Bůh od nás žádá. Třeba ve škole, doma, tam kde jsme, v zaměstnání... Je potřeba, aby náš život byl přesně takový, jaký Bůh od nás očekává. To znamená, abychom ho dokázali vyladit. Abychom dokázali Pánu Ježíši říct: »Tohle jsem spletl, odpusť mi to. Tohle jsem udělal špatně, tohle jsem zapomněl udělat.« Abychom si to dokázali přiznat a svůj život vyladit. Třeba u svátosti smíření anebo na začátku každé mše, kdy litujeme hříchů. Aby to bylo doopravdy...
Bůh dává každému čas. A my máme TEĎ žít čas, který nám dává. Už nezměníme, co bylo – můžeme toho litovat a svěřit Pánu Bohu. Nevíme o tom, co bude a co nás čeká. A je dobře, že to nevíme... Ale Bůh to ví a ví, že to pro nás teď není důležité. To, co máme k dispozici, je přítomnost. TEĎ. A Bůh chce, abychom si TEĎ uchovali milosrdné milující srdce. To znamená, abychom dokázali vidět druhé lidi kolem sebe. Abychom dokázali dělat, co Bůh od nás TEĎ chce...
Za chvíli skončí mše, tak nenechám druhé odnášet židle. Pomohu jim. Přijdu domu, uvidím, že tam bude něco potřeba, tak se nabídnu jako první. Nebudu čekat, až to ode mě budou rodiče něco chtít... Uchovat si otevřené srdce a otevřené oči. TEĎ. V tomto čase, který mi Bůh dává. Věřím, že když to dokážeme, tak naše hodinky nebudeme muset tolik vylaďovat. Můžeme vědět, že Bůh nás vždycky přijme. Když se spleteme, tak nás nechá život vyladit...“



(kázání P. Jaroslava Axlera, 67. dětská mše svatá, Chrudim, úterý 9. května 2006)