Mons. Bohumil Kolář (*1924): osobní svědectví z kriminálu

„Více než 260 000 lidí bylo za komunismu odsouzeno za protistátní činnost. Skoro všichni kněží dostali paragraf Velezrada. Nikdo nevěděl, co to znamenená, ale přitom bylo možné každého za ni odsoudit. Pro komunisty to byl trest velice výhodný, neboť za něj mohl následovat jakýkoliv trest až po trest smrti včetně. Ty tak obvyklé nebyly, ale často zněly rozsudky na doživotí, 25 let, 20 let nebo 15 let. Na léta byla štědří.“ Těmito slovy začíná své vzpomínání na temnou dobu padesátých let Mons. Kolář. Přesto že i on se dostal do spárů bezohledné ideologie hlásající třídní nenávist, vypráví s radostí a pevným hlasem o tomto čase, že pro něj byl posilou.

„Nejdříve zavírali ty, kteří měli větší vliv: spolupracovníky otců biskupů, činovníky spolků, skautu, Orla, Sokola... Já sám jsem byl pro ně bezvýznamná figurka, začínající venkovský kaplan. Dostal jsem docela mírný trest, jenom 10 let a propadnutí majetku. Ve srovnání s ostatními kněžími jsem byl jeden z nejnevinějších,“ říká skromně kněz.

Po osmi letech byl podmínečně propuštěn, ale sedm si odeseděl v jednom z nejtvrdších vězení: ve Valdicích. „Byli jsme hrdí na to, že tu dřív seděl Babinský, a také že se jednalo o bývalý klášter kartuziánů,“ dodává s úsměvem na tváři. „Ve srovnání s nynějšími byly podmínky mnohem a mnohem tvrdší. Tak asi by se to dalo krátce říct. Žádný vězeň kupříkladu netrpěl obezitou... Také to ovšem mělo své výhody. Pán Bůh dokáže všechno obrátit k dobrému. Byla to vynikající škola, protože zde byli výborní kněží. Vládla tu krásná, bratrská atmosféra. Zastoupeny tu byly všechny řády, diecéze, národnosti, od bohoslovců až po biskupy.“

Otec Bohumil uvádí i příklad. „Kdy se má kupříkladu člověk příležitost zkamarádit s vrahem? Tam vrahů byla celá řada. Tam to šlo. Oni nám neubližovali, protože věděli, že my nebudeme ubližovat jim, nebudeme jim krást jejich jídlo, rvát se s nimi, donášet na ně... Já na ně vzpomínám opravdu v dobrém. Naučil jsem se dívat na ně jinak, než by se na první pohled zdálo, chápat jejich mentalitu. Na cele jsme měli jednoho nepříliš hovorného mladého muže, kolem třiceti let. Neznal své rodiče: byl nemanželské dítě a jeho matka brzy zemřela. Vyrůstal po ústavech, měl těžkopádnou inteligenci. Snad jediný člověk ho neměl v dětství rád. Ve škole byl kárán a dostával špatné známky. Pak pracoval v jedné továrně jako dělník. Tam mu jeho nadřízený křivdil a on v jedné nestřežené chvíli vzal vrátnému pistoli a dotyčného zastřeli. Dostal 25 roků... Tak jsem si říkal, kdybych já vyrůstal v jeho kůži, neznal své rodiče, neměl nikoho, kdo by mě měl v dětství rád, neměl náboženskou výchovu, byl těžkopádné inteligence..., kdo ví, co bych dělal já?“

Vyprávění Monsignora Koláře je prodchnuto ohromnou láskou. Ačkoliv byl takto krutě a nespravedlivě trestán, ani náznakem si nestěžuje a říká, že i tato zlá doba mu mnoho a mnoho dala...

(Sepsáno podle svědectví na Hoješíně 28. února 2009. Druhou část o období jeho následného dělnického zaměstnání přinese další díl.)



---------------
Mons. ThLic. Bohumil Kolář se narodil roku 1924 v Praze. Po studiích na teologické fakultě byl roku 1948 v Římě vysvěcen na kněze. V padesátých letech byl vězněn a až do roku 1968 mu bylo zabráněno vykonávat kněžskou službu. Po revoluci působil na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, jako moderátor Katechetického střediska a jako spirituál Arcibiskupského semináře v Praze. V roce 2008 mu udělil papež titul Monsignore.