Po osmi letech strávených ve vězení byl P. Kolář podmínečně propuštěn na svobodu. Bylo mu zabráněno vykonávat kněžskou službu a musel nastoupit jako dělník. „Osm let jsem pracoval ve velkoskladu. Nakládali jsme na náklaďáky čistící prostředky, glycerin, bedny se solminou... Byla to velká dřina: převážně na volném prostranství, v zimě, v létě, v dešti, sněhu,“ vzpomíná otec Bohumil. „Ale mělo to i své výhody. Několik desítek let jsem potom nebyl nemocný,“ obrací tuto zkušenost k dobrému. „Byli tam lidé nejrůznějšího typu, navrátilci z vojny, vysokoškolští studenti na brigádě, alkoholici... Tam vzali každého. A taky bývalí vězni. Měl jsem na ně odhad: při práci jsem nadnesl, že jsme to v kriminále dělali tak a tak. Myslím, že jsem se ani jednou nespletl,“ usmívá se. „Zeptal jsem se, jak dlouho seděli. Řekli třeba osm měsíců, patnáct měsíců... Pak se ptali mě, já řekl osm roků, tím jsem však ohromně stoupnul, byl jsem velmi vysoká šarže.

Potkal jsem se tam s lidmi, kteří se v životě s knězem nesetkali. Cizota mezi námi trvala jen velice krátce. Ani jediný mi v nejmenším neublížil, ani ten starý alkoholik. Nikdy mi neřekl křivé slovo. Naopak, byli jsme přátelé. Když se člověk aspoň trošičku snaží křesťansky se dívat a jednat, aby neublížil, lidé to vycítí. Byli jsme v nejlepší pohodě.“ Opakuje: „Nikdo mi neublížil sebeméně. Každé vánoční svátky jsem pak dostával štos přání od bývalých spoluzaměstnanců. Pozitivní přínos byl vždycky mnohem větší než negativní...“

P. Kolář po kaplanském působení v Roudnici nad Labem, pobytu ve vězení a dělnické profesi se po uvolnění poměrů v osmašedesátém vrátil do duchovní služby. Jako farář se na dalších 23 let zabydlel opět v Roudnici nad Labem. „Znám tu pět generací: ty, kteří jsou dnes babičky a dědečky a ještě jsem znal i jejich prarodiče.“ Po revoluci působil na obnovované Katolické teologické fakultě a v Pražském arcidiecézním semináři. „Nyní pracuji jako příštipkář: tam, kde potřebují pomoc.“

Svoji jedenašedesátiletou kněžskou službu shrnuje slovy: „Bylo to nečekaně dobrodružné, ale vždycky pěkné. Každé období znamenalo mnoho, mnoho dobrého a radostného. Nikdy se mi nestalo, co jsem knězem, že bych se nudil. Jsem velice vděčný, že mohu teď dělat příštipkáře,“ uzavírá pozitivně laděný Monsignore Kolář.

(Sepsáno podle svědectví na Hoješíně 28. února 2009. V prvním díle vzpomínal Mons. Kolář na pobyt ve vězení.)



---------------
Mons. ThLic. Bohumil Kolář se narodil roku 1924 v Praze. Po studiích na teologické fakultě byl roku 1948 v Římě vysvěcen na kněze. V padesátých letech byl vězněn a až do roku 1968 mu bylo zabráněno vykonávat kněžskou službu. Po revoluci působil na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, jako moderátor Katechetického střediska a jako spirituál Arcibiskupského semináře v Praze. V roce 2008 mu udělil papež titul Monsignore.