Nevěda co mě čeká jsem se rozhodla, že se na ekumenické shromáždění alespoň půjdu podívat. Ale sama? Co takhle vzít někoho s sebou? Jenomže oslovené věřící kamarádky byly zaneprázdněny, takže jsem se odhodlala, že se zeptám své spolužačky, která se vždy ráda dozví něco zajímavého. Po několika esemeskách a následnému odtažení od knížky, se mi ji podařilo přesvědčit, že to bude pěkné. A taky bylo. Hovořilo se o Duchu svatém a způsobu jakým působí. O tom, že nejsme my – církev, ale my – všichni lidé na Zemi. A že máme pomáhat svými skutky budovat Boží království. (Neboť víra bez skutků je víra mrtvá.)
Jako oživení posloužila výzva paní farářky z evangelické církve, abychom se i my vyjádřily k tomu, jaký rozdíl mezi křesťanskými církvemi dává pěkný příklad pro druhé, co se nám líbí na těch „jiných“ liturgiích...zkrátka jak se k tomu stavíme my. Opravdu toto zapůsobilo jako oživení. Ozvalo se pár hlasů. Například k pěkným a příkladným obřadům Jednoty bratrské, nebo že i mládež dále pokračuje v „nesení Krista" (přibližně slovy: „ Ani ta naše mládež není zkostnatělá!").
Končilo se závěrečnou modlitbou a osobním rozloučením s duchovními u východu z kostela.
Myslela jsem si, že v nejlepším případě mi ta kamarádka (mimochodem jmenuje se Markéta:)) jenom vynadá, kam jsem ji to zase zatáhla. Čekala jsem marně. Dokonce se cestou domů výstižně vyjádřila ke křesťanství. Řekla: „Já si křesťanství představuju jako knihu. Její kapitoly jsou různé církve a na první pohled se zdá, že jsou úplně jiné a ničím neslučitelné. Ale když se na to koukneme jinak.. všechny jsou psány stejně, na stejným papíru , mají stejný obal, stejné písmo a hlavně ..všechny vyprávějí stejný příběh!"
-Toto její vyjádření se mi hrozně líbilo a jak bylo na shromáždění připomínáno: Je církev evangelická, katolická, husitská, Jednota bratrská a všechny mají jinou liturgii, jiný způsob oslavování Boha, ale všechny ho oslavují.