P. Jaroslav Axler: „Každý z nás jistě dostává rád věci, aniž by je musel nějak pracně dobývat. Větší hodnotu však má, když dostaneme nebo získáme něco, do čeho jsme museli hodně investovat. Když máme práci nebo jestli půjdeme na brigádu, tak si peněz asi vážíme víc. Možná doceňujeme to, co říkali rodiče, že peníze něco stojí a když něco máme nebo hledáme, tak to stojí námahu. Vy tento pátek dostanete také něco, co vás hodně stálo – někoho více a někoho méně. Je to vysvědčení. My jsme se přede mší bavili s kluky, jaké bude. A tak se mi líbila jedna věc, že se Jakub na otázku: »Jaké bude vysvědčení?« pochlubil, kolik bude jedniček. Ne to, co bude špatné, ale naopak z čeho bude mít radost. Zhodnocení života je také trochu podobné s vysvědčení. Proto jsme vzali to dnešní evangelium (pozn.: o posledním soudu, srv. Mt 25, 31–46). Bůh jednou každému a každé z nás vystaví vysvědčení. Náš život je hlavně o tom, abychom měli samé jedničky. Svatý člověk je ten, kdo má samé jedničky. Samozřejmě na prvním místě z chování, a potom ze všech ostatních ctností a životních postojů, které si postupně osvojujeme. Z čeho myslíte, že by nás Pán Bůh mohl známkovat? Co po nás chce? Jaký životní postoj?“

Děti: „Třeba z toho, co bylo v evangeliu.“

P. Jaroslav Axler: „Dobře, Pán Bůh by nás mohl známkovat z toho, jak jsme pozorní při mši.“

Děti: „Ne, já jsem to myslel jinak. Když uvidíme někoho hladového, tak mu dáme najíst. Když uvidíme, že druhý potřebuje pomoc, tak mu pomůžeme.“

P. Jaroslav Axler: „Ano, takže z pozornosti vůči bližním. Jaká další známka tam bude? Z čeho by nás mohl Pán Bůh známkovat? ... Ještě by mohl třeba hodnotit kromě všímavosti naší ochotu. To, jak děláme věci doma, ve škole nebo kdekoliv jsme. Jestli je děláme jenom, protože musíme, že nás k tomu někdo přinutí nebo nám dá takový úkol. Nebo jestli je děláme rádi, byť nám to třeba není příjemné a moc se nám nechce, ale nakonec to uděláme pořádně. Potom jeden předmět, který by tam mohl být, je radost. Jakou dokážeme mít radost z toho, co nám Bůh dává. Jakou dokážeme mít radost z malých věcí a jak radost dáváme druhým a jak je dokážeme potěšit. Pak si myslím, že Pán Bůh chce zhodnotit naší trpělivost. Jak dokážeme vytrvat v tom, co jsme si předsevzali. Třeba ta škola je příklad nad všechny – jestli se dokážeme učit vytrvale, trpělivě a pravidelně, nebo jen před vážnou písemkou, když nám nic jiného nezbývá. Předmět, který bude určitě hodně důležitý, je láska k Bohu. Nakolik Ho dokážeme nechat na prvním místě ve svém životě. To bude to nejdůležitější. Všechny ostatní věci nám mohou dělat radost. Když je ale mít nebudeme nebo se naše přání nesplní, nebudeme z toho tak špatní, když víme, že je Bůh na prvním místě. On nás nikde nezklame, a hlavně Ho nikdy neztratíme, pokud sami nechceme. Pak tam bude také láska k našim nejbližším doma a ke kamarádům. Nakolik jsme pomohli, jak se vypráví v evangeliu... Známek tam bude určitě hodně. Pán Bůh je určitě milosrdný Učitel, chce nás pochopit a především všechno naučit. Proto nám dává dostatečně dlouhý život – pro někoho kratší, pro někoho delší. A náš život je taková škola – škola života, kde nás Pán Bůh jednotlivé předměty učí. Už jsme mluvili o tom, že máme být pozorní k tomu, co se každý den děje. Pán Bůh k nám nemluví do srdce, jen když se čte z Bible a když se modlíme, ale mluví k nám také tím, co v životě prožíváme. Když děláme něco těžkého, tak nás to třeba těší. Máme radost, když přijde někdo nový do našeho života. Ve škole máme být poctiví a neopisovat. Všechno nás chce Pán Ježíš postupně naučit. A když se necháme, tak budeme mít určitě na konci života samé jedničky. Všem vám přeji, ať je máte samé jedničky na vysvědčení nejen v pátek, ale především na závěr života...“



(kázání P. Jaroslava Axlera, 69. dětská mše svatá, Chrudim, pondělí 26. června 2006)