„Když už mi nikdo nemůže pomoci, Bůh může. I kdybych byl zahnán do nejposlednější osamělosti, když se modlím, nejsem nikdy úplně sám.“


Jednou večer jeden dědeček hlídal svou vnučku. Když procházel kolem jejíhu pokoje, zaslechl, jak vnučka opakuje abecedu se zvláštním, jakoby uctivým přednesem.
„Copak to propána děláš?“ podivil se.
„Modlím se,“ vysvětlila holčička. „Jenže nemůžu zrovna přijít na ta správná svola, a tak řkám jen písmenka. Bůh si je za měsestaví dohromady, protože ví, na co myslím.“

(z knihy: Kolik váží sněhová vločka a jiné příběhy; Brian Cavanaugh)