Mluvili jsme o předsíni mše svaté, o vstupních obřadech. Kristus je uprostřed nás, očišťuje nás od hříchu a my ho pak chválíme, mluvíme k němu. Tak jsme se připravili na to, aby On promluvil k nám. Budeme dnes uvažovat o první síni mše svaté, o bohoslužbě slova.

Začínáme bohoslužbu slova, tak se dotýkáme třetího způsobu Kristovy přítomnosti ve mši svaté. Kristus je zde přítomen nejen v osobě kněze a ve shromážděném lidu, ale také ve svém slově. My jsme lidem Božím, který se živí tímto slovem. Tato část mše svaté se někdy nazývá Stůl Božího slova. Je to stůl bohatě prostřený. Všichni usedáme s vědomím, že „nejen chlebem žije člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4) V té chvíli jsme jako Marie z Betánie, která si sedla Pánu k nohám, aby mu naslouchala.

Bůh může a chce promlouvat k člověku. Člověk zklamal, a tak Bůh ve Starém zákoně promlouvá za hromu a blesku. Lid naslouchá s bázní a chvěním. Předáci a starší přicházejí k Mojžíšovi s návrhem: „Přistup k němu ty a vyslechni všechno, co Hospodin, náš Bůh, řekne. Ty nám pak vypovíš všechno.“ (Dt 5,27) Tak mluvil Bůh k izraelskému lidu skrze Mojžíše. Bůh mluví ke svému lidu prostřednictvím různých lidí. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky.“ (Žid 1,1) „…proroctví nebylo nikdy proneseno z lidské vůle, ale lidé oznamovali Boží výroky proto, že je k tomu přiměl Duch svatý.“ (2 Petr 1,21) Bůh mluví prostřednictvím lidí. Nenechal nás samotné. Nenechal nás v temnotě.

Ale nadešel předpověděný den: „V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty.“ (Žid 1,1.3) Syn Boží – Ježíš Kristus k nám promluvil naší řečí. Přijal lidství, přijal lidský způsob myšlení a vyjadřování se. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1,14) Proto k nám Boží slovo zaznívá prostřednictvím lidí. Ne kněz nebo lektor, ale Bůh k nám zde při mši svaté promlouvá. A my to přijímáme. Na zvolání: „Slyšeli jsme slovo Boží“ přece odpovídáme: „Bohu díky“ nebo „Chvála tobě Kriste.“ Čas ztrácí svůj rozměr. Kristus je zde přítomný ve svém slově a mluví ke mně.

Abychom dobře přijali Boží slovo, musíme je vztahovat na sebe. Nesměřuje do prázdna. Není jen všeobecné, pro všechny a pro nikoho. Má konkrétního adresáta: „Jsi to ty!“ Někdy si říkáme: „To by měl slyšet můj muž. To by měl slyšet můj soused. To by měla slyšet moje sestra.“ Tak to ale není. Král David zhřešil a prorok Nátan k němu přichází a vypráví mu podobenství o jediné ovečce patřící chudákovi. Tu ovečku ukradne boháč, který má celé stádo. „Ten muž musí zemřít“, vzplane David. A tu Nátan říká: „Ty jsi ten muž, králi.“ Slovo Boží je pro nás zapečetěné, nečitelné, když nepochopíme, že mluví o nás. Ty jsi ten muž! Tak je třeba naslouchat Božímu slovu. Nemluví se o nikom jiném než o nás. Nesmíme se dostat do situace, ve které by o nás platila slova Pána Ježíše: „Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavírají, takže očima nevidí, ušima neslyší, srdcem nechápou a neobrátí se, a já je neuzdravím.“ (Mt 13,15) Tedy první podmínkou je ochota vztáhnout slovo Boží na sebe.

Další podmínkou je umět se do něj zaposlouchat. My jsme ohlušeni množstvím slov. Doma téměř nevypínáme radio nebo televizi. A tak těžko zaslechneme Boha při mši svaté. Jsme nepozorní, myslíme na něco jiného. Hned po skončení bohoslužby nejsme většinou schopni zopakovat, o čem bylo čtení, neřkuli kázání. Tento stav je možné změnit. Jak? Nejprve je třeba mít touhu po slovu živého Boha. Dále se mohu doma připravit. V sobotu večer si přečtu z misálku nebo z Katolického týdeníku nedělní texty. Když se vrátíte jako rodina v neděli z kostela, aniž byste upadli do kritizování, můžete se rozdělit o to, co vás oslovilo. Není třeba se stydět.

Boží slovo má moc proniknout do našeho srdce. Ukazuje nám jeho pravý stav. „Je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč.“ (Žid 4,12) Bůh nás chce tímto slovem proměnit. Toto slovo se chce v nás „vtělit“. Slovo se chce vtělit do našeho myšlení, slov i skutků. My se máme stát tím slovem. Má to jen jednu podmínku: musíme se tomuto Božímu slovu otevřít.

Co se čte při bohoslužbě slova? Nedělní a sváteční čtení jsou rozložena na tři roky. Mluvíme o cyklu A, B a C. Za tři roky se tak o nedělích a svátcích přečtou všechny nejdůležitější části Písma svatého. První čtení je vzato převážně ze Starého zákona. Výjimkou jsou velikonoční neděle, kdy se čte první čtení ze Skutků apoštolů. Druhé čtení je vždycky z dopisu některého apoštola. Proto se někdy nazývá epištola – dopis. Většinou tematicky nesouvisí s prvním čtení a evangeliem. Čte se souvisle, na pokračování. Třetím čtením je úryvek z evangelia. Souvisí tematicky s prvním čtením. Zde se ukazuje spojitost Nového a Starého zákona. Nový je ukryt ve Starém a Starý se naplňuje v Novém. Oba patří k sobě. V prvním čtení slyšíme o tom, co má přijít. V evangeliu o tom, jak se to naplnilo v Kristu.

Ve všední dny jsou čtení rozložena trochu jinak. První čtení se opakuje vždy po dvou letech. Evangelium se čte každý rok stejné. Tímto způsobem se k nám dostanou všechny nejdůležitější texty Starého i Nového zákona.

Hned po prvním čtení následuje mezizpěv. Není to jen hudební vložka. Smyslem mezizpěvu je meditativně prohloubit a opsat jádro čtení. Slovy žalmu odpovídáme na to, co jsme právě slyšeli. Tento žalm se nazývá responsoriální právě proto, že je naší odpovědí na čtení. Tak se stává tato část mše svaté modlitebním dialogem. Slovo Boží se nyní má stát naší modlitbou. Tento způsob je prastarý a církev ho převzala od Židů, ze synagogální bohoslužby.

Po druhém čtení následuje „aleluja“ s krátkým veršem nebo sloka písně. Lid tak zdraví Krista, který k nám chce promluvit ve svém slově, Krista, který přichází se svým evangeliem, radostnou zvěstí. Kněz má propůjčit svá ústa Kristu, proto se potichu modlí kající modlitbu: „Očisť Bože, mé srdce i má ústa, abych dobře zvěstoval tvé svaté evangelium.“ Tato modlitba vyjadřuje, že my všichni jsme nehodni dalšího způsobu Ježíšovy přítomnosti mezi námi. Všichni se postaví, kněz přistupuje k ambónu, může nést evangeliář, další symbol Krista. Evangeliář může být doprovázen svícemi a kadidlem. Je to vyjádření úcty k živému Kristu. Kněz zvolá: „Pán s vámi!“ Znamená to: „Dejte pozor, probuďte se, přichází Pán.“ My odpovíme: „I s tebou.“ To znamená: „Jsme si toho vědomi.“ Když kněz dočte, políbí evangeliář. Polibek opět nepatří věci, ale živému Kristu, který přišel ve svém slově. Kněz se ještě potichu modlí: „Radostná Boží zvěst ať nás osvobodí od hříchů.“ Boží slovo, když je vzato vážně, tak člověka očišťuje.

Následuje tzv. homilie. Slovo homilia znamená přátelské rozmlouvání. V homili jde o vysvětlení, zpřístupnění a životní aplikaci Božího slova. Kázání je něco jiného, týká se určitého tématu. Kněz v homilii nemá předkládat jen své myšlenky. Proto se předem připravuje a v modlitbě se ptá: Pane, co potřebují lidé? Co mám říkat teď? Ne každý kněz je dobrý řečník, ale vždy je možné si něco odnést. Záleží i na mně, zda si chci něco odnést. Za leckdy neumělými slovy stojí Kristus, proto je homilie Božím slovem. „Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán.“ (2 Kor 4,5) Po homilii je vhodná chvilka ticha, aby myšlenky mohly v klidu doznít. Budeme se to snažit zachovávat i v našem společenství.

Na Boží slovo odpovídáme vyznáním víry. Nejstarší vyznání víry zní ve zkratce: „Ježíš je Pán.“ My při nedělní mši svaté recitujeme tzv. vyznání cařihradsko–nicejské, které vzniklo ve 4. století jako výsledek rokování dvou všeobecných koncilů. Jestliže tedy člověk opravdu uvěřil, radostně to vyznává. Mělo by nám zde jít o vědomé vyznání víry v Trojjediného Boha. Toto vyznání přivádí ke spáse. Vyznáváme víru před ostatními, které si bereme za svědky. „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi“ (Mt 10,32). Na tomto místě si také připomínáme svůj křest, který je svátostí víry. Většinou za nás při křtu vyznávali víru rodiče a kmotři. Teď můžeme sami dát odpověď víry. Ovšem jestli nějaké slovo v životě zavazuje, pak zvláště to „věřím“.

Bohoslužba slova končí modlitbou věřících – přímluvami. Ty se celá staletí opomíjely. Do liturgie se zařazovaly pouze na Velký pátek. Přitom svatý Pavel píše Timotejovi: „První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné za všechny lidi.“ (1 Tim 2,1) Proto se někdy této části mše svaté říká všeobecná modlitba. Je to také kněžská modlitba, protože se tu modlí Boží lid, královské kněžstvo. Nejde o soukromou záležitost, ale o uplatnění našeho kněžství, které nám bylo dáno ve křtu. Lektor ohlašuje jednotlivé úmysly a lid na ně odpovídá svou modlitbou. Zvolání: „Prosíme tě, vyslyš nás“ je nejčastější, ale vhodnější je: „Pane, smiluj se“ nebo i chvíle ticha. Vždy by měly být zmíněny čtyři okruhy přímluv: za církev, za svět, za místní církev a za trpící a potřebné. Tato modlitba by měla být živá a především aktuální. Jednotlivé prosby by mohli formulovat někteří z vás. Pokusíme se najít vhodný způsob.

Bohoslužba slova je setkáním s Ježíšem v Jeho slovu. Zmrtvýchvstalý Pán svou církev osvěcuje, poučuje a živí svým slovem. Dává se nám skrze své slovo. To slovo je hloubkou, které skrývá pramen pro náš život. Naučme se z něj čerpat.