O mši svaté: Přijímání a závěrečné obřady (5. díl)

Uvažovali jsme o podivuhodné proměně, která se děje při mši svaté na oltáři. Jako bychom vstoupili do večeřadla a na Golgotu. Kristus je zde v tuto chvíli přítomný pod způsobou chleba a vína právě pro nás. Nyní nás zve k hostině spásy. „Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: Toužebně jsem se přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.“ (Lk 22,14–15) Pán Ježíš se loučí s apoštoly. Cítí, že je třeba vnějším způsobem vyjádřit svůj vztah k nim. Tento vztah nemůže být jiné povahy než jeho vztah k Otci. Je to vztah jednoty a lásky. On ví, že odchází, a tak, jakoby prosil učedníky: „Dovolte mi, abych žil ve vás.“ Právě proto nalezl a ustanovil způsob, jak toto uskutečnit. My v něm a on v nás. To je svaté přijímání. Stáváme se účastnými jeho Těla a Krve. Stáváme se účastnými jeho svatého lidství. Ovšem jeho lidství je neoddělitelně spojeno s jeho božstvím. Tak skrze svaté přijímání vcházíme v kontakt s Otcem. On je v Otci, my v něm a On v nás. To je vynález jeho lásky.

On si to toužebně přál, proto svaté přijímání může být setkáním dvojí touhy, Jeho a naší. Každý z nás přece touží po lásce a po přijetí. Toužíme po naplnění, a přesto v nás vždy zůstává prostor samoty. Ani manželství ani přátelství toto místo nemůže zcela zaplnit. Je to proto, že sám Bůh do nás vložil tuto samotu: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v tobě.“ Jedině On sám je schopen utišit lidskou žízeň v podivuhodném sjednocení. Nejužší jednota manželů nebo matky s dítětem je nejlepším obrazem sjednocení, po němž touží Ježíš. Jedině ryzí touha rozšiřuje lidské srdce, proto je tou nejlepší přípravou na svaté přijímání.

Jak poznám, že jsem na toto sjednocení připraven? Moje znalost hlavních podmínek a dobře formované svědomí mně dá jistotu. Ovzduším eucharistie je jednota a láska. V tomto klimatu se zpřítomňuje a může být rozpoznán Ježíš. První podmínkou je proto láska: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“ (Jan 13,35) Je to těžké. Milovat není snadné. To víme! On přichází s horoucí láskou, ke všem. My jsme vlažní, vůči Němu i vůči bližním. Zde si musíme uvědomit, že to podstatné nespočívá v citu. Je to ve vůli. Důležité je, že chci milovat. A kde jinde se to mám naučit, jestliže ne při Eucharistii? Tuto podmínku můžeme splnit všichni.

Další podmínkou je ochota a schopnost k jednotě. Sjednotit se mohu s tím, kdo má stejnou víru v Eucharistii. Proto mohu přijímat svaté přijímání u řeckokatolíků, výjimečně u pravoslavných, ale už nemohu přijímat u evangelíků. Další překážkou sjednocení je těžký hřích. Zde je třeba nejprve slavit svátost smíření. Zvláštní překážkou v tomto smyslu je také církevní trest, který je následkem zvlášť těžkých deliktů, například dobrovolného odpadu od víry. Proto nejprve musí být sejmut trest, pak odpuštěn hřích a pak teprve mohu přijmout Krista. Překážkou sjednocení se s Kristem a druhými v Eucharistii je také neplatné manželství. Bez skutečné ochoty k odpuštění a ke smíření a k jednotě nelze přijímat.

Tyto podmínky se vám mohou zdát nesplnitelné, ale není tomu tak. Vždyť k plné účasti na mši svaté patří svaté přijímání. Ježíš ví dobře, kdo jsme, a přesto neváhal svěřit nám své Tělo do rukou. Naprostá většina z nás může a má přijímat. Totiž být na mši svaté a bez důvodu nepřijímat, to je logický nesmysl. Je to jako být pozván na svatbu a říct: „Já nebudu jíst. Já se jen podívám, jak to tady máte nazdobené.“ Jako bychom se styděli nebo jako bychom říkali: „Pane, já vím, že tě potřebuji, ale zas ne tak moc. Co by řekli druzí? To je ale fanatik!“

Tak existují falešné důvody, proč ke svatému přijímání nejdu. Jeden je podmíněný historicky. Svaté přijímání je odměna pro ty ctnostné, třešnička na dort. „Já tak dokonalý nejsem, proto mohu jít jen bezprostředně po svaté zpovědi.“ Tak někdo jde ke svatému přijímání jednou, nanejvýš dvakrát do roka. Hned po zpovědi na Velikonoce a na Vánoce a pak už ne. Přitom Ježíš nám říká: „Vezměte a jezte!“ nikoliv: „Jen se pěkně dívejte!“

Dalším důvodem jsou hříchy. „Nejdu ke svatému přijímání, protože mám hříchy.“ Už jsme řekli, že hřích je zásadní překážkou, ale jsou různé hříchy. Všední i smrtelné. Každodenních, všedních hříchů se dopouštíme všichni. Ale každý úkon lítosti, úkon kajícnosti ve mši svaté, každý dobrý skutek, každá modlitba a nakonec svaté přijímání tyto hříchy zahlazuje. Copak Kristus neví, že jsme slabí? On řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Lk 5,31) Pokud mi svědomí jasně neukazuje těžký hřích, tedy vědomé a dobrovolné selhání ve vážné věci, mohu přistoupit k Eucharistii. Nemusíme říkat, že jsme nehodni. Kdyby to měl být závažný důvod, nemohl by přistoupit ke svatému přijímání nikdo. Všichni jsme nehodni a Pán Ježíš přesto řekl: „Vezměte a jezte z toho všichni.“ Zde je třeba dětsky důvěřovat a jít. On chce přebývat v nás. Tam si chce učinit svůj příbytek.

Ještě mohu připomenout dvě vnější podmínky: Z úcty ke Kristu nemám hodinu před svatým přijímáním nic jíst ani pít. Výjimkou je čistá voda a léky. Pro diabetiky a další nemocné je jídlo lék. Není důvod tuto hodinu měřit na stopkách. Patří to samozřejmě k naší přípravě na mši svatou. Kolikrát za den mohu přijímat? Dvakrát za den, přičemž podruhé musím být přítomen na celé mši svaté.

Poslední a nejdůležitější podmínkou k přijetí Krista je naše víra. Víra nám otvírá to, co je skryté v Eucharistii. Naše víra uvolňuje Jeho Božskou moc, která se pak může projevit. Nedostatek víry tuto moc svazuje. Mezi obyvateli Nazaretu Pán Ježíš nemohl vykonat žádný zázrak, protože neměli víru. To se děje i v našich kostelích. Pro naši nevěru Pán nemůže vykonat to, co by chtěl.

Příprava na svaté přijímání začíná „Otčenášem“ – modlitbou jednoty. Jde tu už jen o „nás“ a o „my“, ne o „já“ a „ty“. Jsme jedním tělem, proto mluvíme k Otci v množném čísle. V tomto smyslu je logické, že se na tomto místě při dětské mši držíme za ruce. Tuto modlitbu se modlíme jako Jeho děti slovy, ve kterých je obsaženo celé evangelium. Následuje jakási litanie, v níž prosíme o mír. „Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír.“ Tuto větu zavedl papež Řehoř Veliký v neklidné době stěhování národů. Také hřích je zdrojem nepokoje, proto i sem směřuje tato modlitba nazývaná embolismus. Lid odpovídá slovy: „Neboť tvé je království…“, to je text, který nekatolíci vždy připojovali k „Otčenáši“.

Pak přichází prosba o pokoj, který je mesiášským darem. Vzkříšený Kristus zdraví apoštoly slovy: „Pokoj vám!“ Také k nám v tuto chvíli zaznívá tento pozdrav: „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi.“ Pozdravení pokoje je lidsky hřejivé gesto, ale vyjadřuje také naše odpuštění a smíření.

Kněz bere proměněný chléb, aby ho rozlámal. Lidé se modlí: „Beránku Boží…“ Tato slova vysvětlují, co toto lámání znamená. Je to poukaz na Kristovu smrt na kříži. Kněz vpouští úlomek hostie do kalicha a říká: „Svátost Kristova těla a jeho krve ať nám slouží k věčnému životu.“ Před tímto obřadem jsou Kristovo tělo a krev odděleny. To je znamení smrti. Zde se opět spojují na znamení Jeho vzkříšení.

Kněz se pak modlí přípravnou modlitbu: „Pro tvou lásku tě prosím, Pane Ježíši Kriste: ať přijímání tvého těla a tvé krve není mým odsouzením, („Kdo by jedl a pil nehodně ... jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11,26 nn)) ale ochranou a lékem pro duši i tělo.“ Eucharistie je lékem pro duši i tělo. Je to svátost uzdravení. To, co se modlil kněz potichu, se jinými slovy modlí všichni: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Hřích zraňuje srdce i tělo člověka. Hřích zraňuje naše vztahy. Hřích je sice odpuštěn, ale zanechal jizvy, které někdy bolí. Eucharistie je lék a my zde prosíme, aby se její léčivá síla na nás projevila. Prosíme o uzdravení duše, těla i našich vztahů.

Nyní přichází ta chvíle. Ježíš jde ke mně. Já jdu k němu. Soustředím se, vzbuzuji víru a touhu. Moje „Amen“ to potvrzuje. Ježíš je zde. Uprostřed mého života. Obyčejný jako chléb. Skrze Něj vstupuji k Otci, s bázní, úctou a radostí. Vstupuji do společenství Nejsvětější Trojice. Sjednocuji se s Bohem, ale také se společenstvím bratří a sester. O prvních křesťanech říkali: „Hleďte, jak se milují.“ Manželé zde mohou prosit o obnovení vzájemné jednoty v Kristu, kterého teď oba přijali. Je to chvíle sjednocení a my děkujeme. Je třeba zůstat chvíli v tichu, abychom mohli v klidu a osobně vyjádřit svou důvěru a lásku našemu Pánu. Pak naše díky shrnuje kněz v modlitbě po přijímání.

Mohlo by se zdát, že to už je všechno. Ale liturgie má ráda poslední akord. V něm se sbíhají v jedno všechny tóny, které dosud zazněly. Proto kněz zopakuje hlavní myšlenku Božího slova toho dne. Závěr liturgie nás také připravuje na cestu do každodenního života. Dává nám úkol a poslání. Je branou, kterou Boží tajemství skrze nás vchází do světa. Závěrečné požehnání udílí Boží moc k tomu, abychom žili to, s čím jsme se právě setkali. Kněz dělá znamení kříže a je to celá Nejsvětější Trojice, která nám v tuto chvíli žehná. Po požehnání následuje vhodná chvíle pro rozeslání: „Jděte ve jménu Páně.“ „Ite missa est.“ „Jděte, jste posláni!“ Je třeba jít a přinášet plody. Zde se ozývají Ježíšova slova: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“ (Mk 16,15) V určitém smyslu mše trvá dál i po našem vyjití z kostela. Má své prodloužení v rodinách, na pracovištích, ve školách a na ulicích. Tam se dovršuje. Vycházíme s vědomím, že musíme pokračovat v tom, co se s námi stalo zde v kostele. Zbožnost a život musí jít spolu.

Tedy: Jděte! Jste posláni! Máte úkol v tomto světě. Misi spásy! Jděte, ujměte se Ježíšova díla!



Z literatury zpracoval Jiří Heblt