První setkání – pátek 8. září 2006
První společná příprava na biřmování byla zčásti organizační. Dohodli jsme se, že se budeme scházet každý pátek po mši svaté, tzn. v 19.00, na zhruba půl hodiny v kostele. Až se ochladí, přejdeme do učebny na faře. Zároveň jsme se dozvěděli o přesunutí termínu udílení svátosti o osm dní na svátek Krista Krále, tedy neděli 26. listopadu 2006.
Při samotném výkladu jsme si povídali především o svátostech, které jsme si rozdělili do tří skupin: uvedení do křesťanského života, uzdravení a stavu. Do první se řadí svátost křtu (narození Božího dítěte), biřmování (dospělost) a svátost oltářní (pokrm). Druhou část tvoří svátost smíření (obnovení života v Kristu) a svátost nemocných (pomoc a posila pro uzdravení těla i duše). Svátosti stavu zkompletují kněžství (povolání pro prostřednictví mezi Bohem a lidmi) a manželství (rodinný život a rozmnožení Božího lidu).
Druhé setkání – pátek 15. září 2006
V druhý páteční večer navázal pan vikář na předchozí setkání a opět se věnoval svátostem. Svátosti křtu, biřmování a kněžství jsou udíleny na celý život a nejde se jich vzdát nebo o ně přijít. Svátost oltářní máme přijímat často, protože potřebujeme kromě „obyčejného“ jídla rovněž pokrm duchovní. Stejně tak i svátost smíření, která nám dodává sílu, má být častou posilou v nemoci hříchu. Vícekrát můžeme obdržet též svátost nemocných při vážném přitížení zdravotního stavu pro opětné uzdravení těla i ducha. Katolíci jsou povinni uzavřít manželský sňatek před Bohem v kostele. I tato svátost lze přijmout vícekrát – při smrti jednoho z partnerů může druhý opět založit rodinu – opět ovšem před Bohem. Pan vikář rovněž vyzýval k potřebě alespoň krátkého osobního spojení s Bohem v modlitbě po přijetí každé svátosti. Zároveň je dobré neodříkávat pouze naučené „fráze“, ale hovořit svými slovy s Kristem o všem jako s nejlepším Přítelem.
Třetí setkání – pátek 22. září 2006
Tématem bylo tentokrát první přikázání: „V jednoho Boha věřiti budeš.“ Spolu s dalšími příkazy z Desatera Božích přikázání ho nalezneme ve 20. kapitole Druhé knihy Mojžíšovy. Další shrnutí se dočtete v následující části textu.
Čtvrté setkání – pátek 29. září 2006
Při svátku svatých archandělů jsme se výjimečně sešli v kostele svatého Michaela. Nejprve jsme si osvěžili slova z předešlého týdne, mimo jiné také o dvou druzích poznávání Boha: rozumovém a rozhovorem. V prvním zjišťujeme, že Bůh je Všemohoucí, Vševědoucí a Všudypřítomný, a dá se shrnout do úsloví „Věřím v Boha.“ Naopak ve druhém poznáváme Boha zevnitř a spatřujeme, jak je dobrotivý, laskavý, odpouštějící... – budujeme si k Němu osobní vztah vyjádřitelný spojením „Věřím v Tebe, Bože.“ V další části výuky jsme uvažovali o druhém přikázání: „Nevezmeš jméno Boží nadarmo.“ Boží jméno se dá zneužít nejen u nás velmi populárním připojováním jmen svatých k hovoru, ale také úmyslnou křivou výpovědí typu „Jako že je nade mnou Bůh, tak...“ Věty tohoto formátu smíme použít jen ve výjimečných důležitých případech, kdy si jsme svou pravdou bezpečně jisti a neexistuje žádná pochybnost. Dále nemáme spoléhat na černou a bílou magii, se vší vážností vyvolávat duchy zemřelých, dávat se na spiritismus, atd. Na závěr pan vikář Josef Smola připomněl možnost vybrat si při biřmování nového patrona, nebo si ponechat původní jméno.
Páté setkání – pátek 6. října 2006
Povídání o třetím přikázání „Pomni, abys den sváteční světil,“ není tentokrát výtahem z lekce pana vikáře Smoly, ale shrnutím přímo z Katechismu katolické církve (paragrafy 2166 až 2195).
Při stvoření světa pracoval Pán Bůh šest dní a sedmý den (v sobotu) odpočíval. Ve dni Páně se také pamatuje na osvobození Izraele z egyptského područí (srovnej Dt 5, 15). Proto má být sobota vyhrazena k oslavě a chvále Boha a odpočinku. Potřeby rodiny nebo velká společenská důležitost jsou oprávněnou omluvou pro zachovávání příkazu o dodržování klidu. Přesto by si měl každý vyhradit dostatečné volno k odpočinku a poctě Boha – na to by měli pamatovat i zaměstnavatelé a ponechat svým zaměstnancům dostatečný čas, aby se mohli věnovat rodinnému, kulturnímu, společenskému a náboženskému životu. Z evangelia víme o situacích, kdy byl Pán Ježíš obviňován z porušování zákona o sobotě. „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2, 27) Konat dobro ve sváteční den se tudíž smí. Ježíš vstal z mrtvých prvního dne v týdnu – v neděli. To pro nás znamená nové stvoření, největší ze všech svátků. Od této chvíle už slavíme jako den Páně neděli, ne sobotu. Proto také v neděli a o zasvěcených svátcích (nebo večer přecházejícího dne) máme slavit mši svatou. Eucharistie se stává středem života církve. Povinnosti účastnit se bohoslužby se nevztahuje například na nemocné. Pokud není dostatek duchovních nebo se nelze účastnit mše svaté z jiného závažného důvodu, doporučuje se slavení bohoslužby slova nebo věnování náležité doby modlitbě sami, v rodině nebo ve společenství rodin.
Šesté setkání – pátek 13. října 2006
Deset Božích příkazů se dá rozdělit na dvě části: první trojice se věnuje poměru k Bohu, zatímco zbylá nařízení upravují vztah k bližním. Nejedná se však o dvě oddělené skupiny, protože čtvrté přikázání „Cti otce svého i matku svou,“ patří (podle židů) na pomezí obou částí. Máme být poslušní vzhledem k rodičům, ale také ke všem autoritám (např. ve škole k učitelům), a tudíž i k samotnému Bohu. I když se nám nechce nějaké nařízení plnit, uvědomme si, že tak činíme vůli Boží.
Poté jsme sledovali souvislosti pátého přikázání „Nezabiješ.“ Mezi prohřešky proti tomuto nařízení patří také hněv, kterým psychicky zraňujeme druhé. Dotkli jsme se i žhavých problémů dneška: katolická víra striktně odmítá potraty, euthanasii a jakékoliv dobrovolné ukončení života. Naproti tomu trest smrti jako právoplatné rozhodnutí soudce – který by si měl být vědom podřízenosti vůči Nejvyššímu Soudci Bohu – prohřeškem v tomto případě není. Stejně tomu tak je při nutné obraně.
BONUS – víkendová příprava mládeže ve Vrbatově Kostelci 20. až 22. října 2006
V tomto mimořádném díle nabízíme některá slova P. Jaroslava Axlera, nad kterými jsme během víkendové přípravy přemýšleli.
Každého člověka má Bůh rád. Povolal si nás už v matčině lůně (srovnej Jeremiáš 1, 5). Protože věříme, že nás Bůh vede a nikdy neopustí, neměli bychom mít přehnaný strach. Ježíš říká: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Matouš 28, 20) Každý z nás je originál, Bůh nedělá kopie. Jaké mi dal dary Bůh? Jak je rozvíjím? Jak je využívám ve prospěch druhých? Za co mohu děkovat?
Už při křtu svatém jsme dostali Ducha Svatého. Otevřela se nám brána do krásné zahrady, v níž vede cesta za Bohem. Eucharistie nám pomáhá posílit vnitřní život. Ve chvíli ticha si uvědomujme, že je tu Ježíš s námi a my s Ním. Duch Svatý nás učí, o co se máme modlit (srovnej Římanům 8, 26). Při svátosti biřmování – duchovní dospělosti – přijímáme zodpovědnost. Protože věříme v Boha, měli bychom k Němu vést i ostatní. Sedm darů Ducha Svatého (moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží) nám byť někdy skrytě napomáhají víc chápat, hledat správná slova nebo například ve vhodný okamžik dobře mluvit. „Udělejme ze svého života něco krásného pro Boha.“ (Matka Tereza)
Sedmé setkání – pátek 20. října 2006
Osmé setkání – pátek 27. října 2006
Zápisky ze dvou pátků tentokrát výjimečně shrneme do jednoho, protože z důvodu nepřítomnosti mnoha lidí 20. října 2006 (kdy např. třináct mladých pobývalo ve Vrbatově Kostelci) se i o týden později povídalo o šestém přikázání.
„Nesesmilníš.“ O žádném příkazu z Desatera nemůžeme říct, že by byl důležitější, nebo naopak opominutelnější. Právě tak máme dbát správnou pozornost i otázce vztahu muže a ženy. Křesťané by neměli být sobečtí a trvat jen na uspokojení svých potřeb, ale brát ohled vůči svým protějškům a nezraňovat je ani na těle, ani na duši. Tím, že se před uzavřením svátosti manželství muž a žena tělesně nespojí a po něm si udržují věrnost, i když by třeba toužili po styku s někým jiným, plní také Boží vůli. Stejně jako u ostatních nařízení můžeme říct: „Pane, toužím po něčem. Vím ale, že to je špatné. Mám Tě rád, a tak to pro Tebe neudělám.“
Hříchem je vědomé a chtěné překročení Božího zákona. Může se stát, že například při chůzi městem ledabyle mrkneme na vystavené časopisy v trafice a naše oko neplánovaně spočine na erotickém snímku. Pokud naše reakce nejsou dopředu promyšlené, neproviňujeme se proti Bohu. Kdybychom ale začali více rozmýšlet o zhlédnuté fotografii a plánovali danou tiskovinu koupit, už vědomě porušujeme šesté přikázání.
Deváté setkání – pátek 3. listopadu 2006
Suplující pedagog P. Pavel Hájek zahájil páteční přípravu zkoušením minulé lekce. Následné povídání o sedmém přikázání „Nepokradeš,“ načal záludnou otázkou: „Povoluje katolická víra soukromé vlastnictví?“ V odpovědi jsme se dozvěděli, že majetek poctivě získaný prací, dědictvím nebo darem skutečně mít můžeme. Úkolem lidí je sehnat obživu pro sebe a svou rodinu. Když nás ubožák trpící hladem požádá o jídlo pro své blízké, je naší povinností mu vyhovět. I proto by měl každý člověk pracovat, aby mohl pomáhat potřebným. Výnosy by měly prospívat co největšímu počtu osob.
Proti sedmému přikázání se staví nespravedlivé držení cizího majetku nebo jeho poškozování, ponechávání si vypůjčené nebo nalezené věci, vyplácení nespravedlivé mzdy, nepřiměřené zvyšování cen výrobků atd. Pokud se prohřešíme, je naším úkolem nahradit poškozenému jeho újmu. Není-li to možné (např. protože již nežije), pak bychom měli věnovat příslušnou částku na dobročinné účely. Bavili jsme se i o gamblerství a nespravedlivých hrách. Desatero dále zakazuje zotročování lidských bytostí, jejich kupování a prodávání (typickým příkladem jsou prostitutky).
Bůh dal život také zvířatům – jejich týrání je proto nepřípustné. Bůh nám je ale odevzdal do správy, a tak je můžeme využít k zajištění obživy, výrobě oblečení nebo lékařským a vědeckým pokusům, pokud zůstávají v rozumné míře. Na závěr hovořil otec Hájek o rozvojových zemích: hříchem Evropy je ničení vyprodukované potravy, když na Zemi trpí tolik lidí hladem.
Desáté setkání – pátek 10. listopadu 2006
Předposlední lekce byla z velké části organizační. Pan vikář upozornil, že je mu třeba co nejdříve sdělit údaje o místu a datu křtu, aby nám mohl vystavit potvrzení o absolvované přípravě. Na tento papír je třeba doplnit nahoru velkým tiskacím čitelným písmem biřmovací jméno a do příslušného řádku i jméno kmotra, pokud ho budeme mít. Dále jsme se shodli, že příležitost ke svátosti smíření bude před svátkem Krista Krále v pátek 24. listopadu od 16.30 a následující sobotu po ranní poutní mši svaté u svaté Kateřiny (mše svatá začíná v 8.00) a od 17.00 v „hlavním“ kostele. Naše příprava končí na státní svátek 17. listopadu 2006, o týden později bude po mši svaté následovat adorace, ve které budeme vyprošovat dary Ducha Svatého. Mše svatá s udílením svátosti biřmování bude teď už definitivně v neděli 26. listopadu 2006 od 10.00.
V druhé polovině jsme vyslechli další část týkající se biřmování. Až nám přijde na mysl nějaká nezodpovězená otázka týkající se víry, měli bychom se snažit hledat a najít na ni správnou odpověď. A právě k tomu nám pomáhá Duch Svatý a Jeho dary. Dále jsme se věnovali církvi. V průběhu staletí se i ona dopustila mnoho omylů a někteří papeži, především Jan Pavel II., se za ně omluvili. Tyto chyby ale neodporují otázkám víry. Církev je tvořena lidmi, kteří jsou omylní a mnohdy překročili Boží zákon. Když hovoříme o církvi, uvědomujme si, že každý z nás je její součástí.
Jedenácté setkání – pátek 17. listopadu 2006
Na začátku jsme si připomněli termíny svátosti smíření (viz předchozí část), při níž také dostaneme potvrzení o absolvované přípravě. Tento lístek nesmíme příští neděli zapomenout! Poté jsme se opět věnovali svátostem uvedení do křesťanského života. Dospělé by měl křtít biskup, případně kněz s povolením biskupa. Kromě této svátosti jsou novokřtěnci biřmováni a přijímají Krista v eucharistii. Svátost Ducha Svatého obvykle uděluje biskup (případně může k tomuto úkolu pověřit některého kněze). Při vlastním obřadu nejprve obnoví biřmovanci křestní sliby. Pak nad ně vztáhne biskup ruce a pomodlí se. Poté postupně biřmovanci přichází k biskupovi, pokleknou, kmotři jim položí ruku na ramena a biskup řekne: „Přijmi pečeť darů Ducha Svatého,“ a pomaže jim čelo olejem křižmem.
V další části jsme si rozdělili hříchy na těžké a lehké. Při lehkém hříchu stačí k odpuštění litovat špatného skutku a přiznat ho při mši svaté ve vyznání hříchů. Těžké hříchy nám jsou odpuštěny, jakmile jich upřímně litujeme. Při nejbližší příležitosti však musíme přijmout svátost smíření. Lítost se dělí na nedokonalou (zlé činy nás mrzí, protože se bojíme trestu) a dokonalou (mrzí nás, že jsme zklamali Boha). Při přípravě na svátost smíření nemáme jen „odškrtávat“ ze seznamu, co jsme udělali správně a co ne. Ježíš říká: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!“ a „Miluj bližního svého jako sám sebe!“ (Mk 12, 29–31) Při pravém pokání obnovujme vztah lásky k Bohu, k bližnímu i k sobě. V závěru jsme se mohli otce Hájka zeptat na otázky, které nám ležely na srdci.
PRÉMIE
Osmé, deváté a desáté přikázání jsme nestihli při pátečních lekcích dopodrobna probrat. Přidáváme proto jejich stručné shrnutí z Katechismu katolické církve.
První prémie – osmé přikázání (paragrafy 2464 až 2513)
Bůh je Pravda a my chceme být Jeho svědky. To znamená, že nemáme překrucovat pravdu, ale uposlechnout příkaz „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“ (Ex 20, 16) Boží pravda se nám zjevuje skrz Ježíše. Kristus učí své učedníky bezvýhradné lásky k pravdě: „Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne.“ (Mt 5, 3) Člověk ve své přirozenosti touží po pravdě. Tato ctnost spočívá v tom, že jednáme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví. Lidské soužití by nebylo vůbec možné, kdybychom si nedůvěřovali a navzájem si neříkali pravdu. Ježíš před Pilátem říká, že „přišel proto na svět, aby vydal svědectví pravdě.“ (Jan 18, 37) Nesmíme se stydět „veřejně vyznávat našeho Pána.“ (2 Tim 1, 8) V situacích, ve kterých se to po nás žádá, máme povinnost svou víru jednoznačně vyznat a zachovat tak čisté svědomí před Bohem i před lidmi. Svým životem a svými skutky máme ukazovat nového člověka, ve kterého jsme se křtem svatým oblékli a kterého Duch Svatý posílil při biřmování. Nejvyšší formou svědectví je mučednictví, kterým se ukazuje láska k Bohu sahající až ke smrti.
Křivé svědectví a křivá přísaha mohou přispět k nespravedlivému odsouzení nebo zvýšení trestu a vážně narušují spravedlnost rozsudku vyneseného soudci. Každý dobrý křesťan musí být ochotnější vyložit si výrok bližního v dobrém. Pokud mu rozumí špatně, ať bližního s láskou opraví. Pomluva uráží ctnost spravedlnosti a lásky. Lichocení, pochlebnictví nebo přitakávání druhým v jejich zlých skutcích je těžkým proviněním. Pravdu porušuje i přehánění, vychloubání a ironie zesměšňující rys chování druhých. Lež spočívá v tom, že neříkáme pravdu s úmyslem schválně oklamat, a je nejotevřenější urážkou pravdy. Podle své „velikosti“ se může stát až smrtelným hříchem. Právo na sdělení pravdy není bezpodmínečné. V konkrétních situacích je třeba zvážit, zda je vhodné tázajícímu odhalit pravdu, anebo ne, pokud na ni nemá právo. Zpovědní tajemství nesmí být pod žádnou záminkou porušeno. Služební tajemství se smí „vyzradit“ jen tehdy, pokud by jejich zamlčení způsobilo někomu velmi těžkou škodu. Ani soukromé informace se bez dostatečně vážného důvodu nemají rozšiřovat. Porušování soukromí a svobody jednotlivců a například novinové zveřejnění informací ze života slavných lidí je porušením osmého přikázání. Hromadné sdělovací prostředky poskytují lidem základní informace a jejich informace by měly být pravdivé a mravně nezávadné. Všechna provinění proti pravdě vyžadují odčinění.
Člověk stvořený k Božímu obrazu vyjadřuje pravdu svého vztahu ke Stvořiteli také prostřednictvím krásy svých uměleckých děl. Pravé posvátné umění vede lidi ke klanění, k modlitbě a k lásce k Bohu. Biskupové a jejich zástupci mají pečovat o podporu posvátného moderního i starobylého umění ve všech jeho formách a snažit se vymýtit z liturgie a bohoslužebných budov vše, co není ve shodě s vírou.
Druhá prémie – deváté přikázání (paragrafy 2514 až 2533)
„Nepožádáš manželky bližního svého,“ říká předposlední Boží nařízení. „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Mt 5, 28) Žádostivost (vzpoura smyslů proti rozumu), v tomto případě tělesná, je důsledkem prvotního hříchu, a ačkoliv sama o sobě chybou není, vzbuzuje náklonnost se provinit. Srdce je sídlem mravní odolnosti jedinců. Snažme se očišťovat ho a cvičit se umírněnosti. Šesté blahoslavenství hlásá: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5, 8) Vnímejme tělo, své i bližního, jako chrám Ducha Svatého, projev Božské krásy. Uvádějme svou vůli a rozum v soulad s požadavky Boží svatosti především ve třech oblastech: v lásce, v čistotě neboli sexuální počestnosti, v lásce k pravdě a v pravověrnosti ve víře.
Křest nás očišťuje od všech hříchů. Po jeho přijetí musíme nadále bojovat proti žádostivosti těla i ducha. Čistota vyžaduje stud. Ten odmítá odhalit, co má zůstat skryto, a chrání intimitu člověka. Je to skromnost, která vnuká slušnou volbu oděvu a vyžaduje, aby muž a žena respektovali podmínky vzájemného darování. Umožňuje odolávat vábení módy a nátlaku převládajících ideologií, brání se například proti vystavování lidského těla k zvědavému prohlížení v reklamách. Učit se studu znamená probouzet úctu k lidské osobě. Křesťanská čistota vyžaduje očištění společenského prostředí (např. sdělovacích prostředků).
Třetí prémie – desáté přikázání (paragrafy 2534 až 2557)
Poslední přikázání zní „Nepožádáš statku bližního svého,“ a spolu s předešlým shrnuje všechna předchozí nařízení. Stejně jako deváté stojí proti žádostivosti: zakazuje chtivost majetku našich bližních, která je kořenem krádeží, loupeží a podvodů (sedmé přikázání). Žádost očí vede k násilí (páté přikázání). Chtivost, stejně jako smilstvo, pramení z modloslužby (první až třetí přikázání). Nesmíme neprávem dychtit po tom, co nám nenáleží a na co nemáme právo. V Bibli se píše: „Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi.“ (Kaz 5, 9) Bezuzdná záliba v bohatství a s ním spojené moci je v tomto ohledu překročením Zákona. Závist může vést k nejhorším zločinům a přejeme-li bližním velké zlo, stává se těžkým hříchem. Naopak buďme pokorní, prokazujme druhým laskavost a odevzdávejme se do Boží prozřetelnosti. Příkaz odpoutat se od majetku je závazný pro vstup do nebeského království. Ježíš nám dává za příklad chudou vdovu z Jeruzaléma, která ve své nouzi dala všechno, co měla na živobytí. Svatý Pavel píše o Ježíši: „Stal se pro vás chudým.“ (2 Kor 8, 9) Na jiném místě Nového zákona je zapsáno: „Blahoslavení chudí v duchu.“ (Mt 5, 3) Odevzdanost do prozřetelnosti nebeského Otce osvobozuje od obavy ze zítřka. Touha po opravdovém štěstí osvobozuje člověka od nezřízeného lpění na statcích tohoto světa. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Mt 6, 21)