Právě před týdnem jsme se v Hradci Králové rozloučili s Otcem arcibiskupem Karlem. U příležitosti jeho úmrtí toho bylo napsáno již dost, přesto mi dovolte několik osobních vzpomínek.

Někdy na začátku roku 1990 se tísním vzadu v katedrále Sv. Ducha. Spolu s ostatními dýcháme první doušky svobody. Konečně máme v Hradci Králové biskupa. Zaujal mě před katedrálou transparent: „S biskupy v čele, vykročíme směle. Věřící z Pardubic.“

Pak přichází bohoslovecká léta, setkávání s biskupem, o kterém jsme za totality jen slýchali. Je tu jáhenské a kněžské svěcení – biskup Karel zpívá konsekrační modlitbu, přichází k její hlavní a podstatné části a intonací zpěvu jakoby chtěl zdůraznit: „Teď tě Duch přetváří.“

Po roce kaplanování nastupuji místo do nové farnosti do biskupova sekretariátu. Moc se netěším. Pak nastává každodenní blízkost pana biskupa, působí na mě. Jednou mi podá Otec Karel lístek napsaný jeho drobným rukopisem, stojí tam: „Nescit tarda molimina Spiritus Sancti gratia.“ Ambrosius (Duch svatý nezná loudání. Ambrož). Ne vždy jsem jeho přístupu vstřícný, člověk mnohé pochopí až později. Zvláštní vzpomínku si uchovávám na společné cesty po diecézi, na atmosféru v autě, na setkávání s lidmi. Pan biskup zůstává stále sám sebou, zaměřený cele k tomu, co poznává jako nejdůležitější. Nakonec uznávám, byl to krásný rok života.

Pak nastává další studium a služba mimo Hradec, setkání s ním se stávají vzácnější, a to nejen svou frekvencí. S přicházejícím stářím je mi stále víc milý, z jeho strany cítím, že na mě nezapomněl.

Před pohřbem zavolají z Hradce, abych nesl jeho rakev. Rád přijímám, i když vím, že to bude těžké. Bylo. Cestou v průvodu, na prahu katedrály mi přichází myšlenka: „Toto je tíha milosti i slabosti, tíha Božího daru i člověčiny.“