Sdílená radost

Poté, co jsem se před kostelem rozloučila s účastníky pouti do Říma, mísily se ve mně pocity smutku, že nejedu s nimi, ale i určitého ulehčení, že zůstávám v „jistotě a klidu“ svého domova. Po následující dny jsem na všechny poutníky myslela a zaháněla stesk myšlenkami, že se jednou do „cíle všech cest“ přeci jenom podívám – třeba s rodinou – v klidu, bez hordy dalších účastníků, pěkně svým tempem…

Po návratu poutníků jsem ale pochopila, že farní pouť žádným rodinným výletem nenahradím. Z účastníků pršely dojmy, vyzařovala spokojenost a vděčnost a mně tanulo na mysl rčení: „Sdílená radost – dvojnásobná radost, sdílená starost – poloviční starost.“ To je pro mě poselstvím farní pouti. Nepadlo jediné slovo nářku nad tím, že by někdo něco…, žádná stížnost na chování druhých. Pouze slova chvály, obdivu a radosti z prožitého společenství. Jsem tomu moc ráda, přestože jsem nebyla přímou účastnicí. Plody tohoto „bratrství a sesterství“ dopadly i na mne – po roce setkávání mi jedna milá účastnice pouti do Říma nabídla tykání. :-)