Jak udělat díru do Vatikánu zpěvem i zjevem

Je 28. září léta Páně 2011, svátek sv. Václava. U nás doma v České republice se mnozí chystají putovat za svatým Václavem do Staré Boleslavi. My, chrudimští poutníci, dnes putujeme za tímto národním světcem k jeho oltáři v bazilice sv. Petra, kde proběhne slavnostní mše svatá celebrovaná kardinálem Miloslavem Vlkem. Pro mě osobně a snad i pro mnohé spolupoutníky je tento den hlavním okamžikem celé pouti.

Vstáváme o půl páté ráno, pro leckoho ještě panuje hluboká noc, takže v polospánku se připravujeme na cestu do Vatikánu, tak abychom stihli být v 8.00 u oltáře sv. Václava. Na poslední chvíli ještě váhám, zda nemám odpískat své rozhodnutí ve výběru oblečení, totiž jít na poutní mši v našem východočeském kroji. „Přece jen bude vedro, mačkanice v metru, etc. a kroj není nijak zvlášť pohodlný turistický oděv, ale co, však nejsem turista, ale poutník,“ přemlouvám se. Čas rychle plyne, a tak už se soukám do punčocháčů, do rukávců, šněruji šněrovačku, následuje zbrusu nová sukně a fěrtoch neboli zástěra, která bude mít také svou premiéru, stejně jako tylová kosička přes ramena. Tu ovšem společně s malým šátečkem do ruky ukládám prozatím do kabely, aby v římské MHD nepřišly k úhoně.

Se snídaní v pytlíčku, vyrážíme na vlak a metro. Přibližně za hodinu a čtvrt vystupujeme na stanici metra Ottaviano z podzemí, nedaleko bran Vatikánu. Máme asi tři čtvrtě hodiny čas na to, abychom doputovali před oltář sv. Václava, který se nalézá na pravé straně příčné lodi baziliky sv. Petra. Čas se zdá být velice optimistický. Ale ouha, najít v takto časnou hodinu ten správný vchod do baziliky sv. Petra vyžaduje značné úsilí. Nejméně dvacet minut kroužíme kolem celé Berniniho kolonády, vzápětí se zasekáváme u rámů a rentgenů ostrahy, přičemž část naší skupiny se musí nechat „zarámovat“ z neznámých důvodů dvakrát, což představuje další zdržení.

Rychlým tempem, až téměř poklusem docházíme k oltáři sv. Václava. V patách máme skupinu moravských poutníku ze Štípy a Strážnice, kteří již museli nasadit sprint.

U zpovědnice vedle oltáře se rychle formuje naše čtyřčlenná příležitostná poutní „Salschola“ (členové „Salscholy“ jsou zpěváci sboru Salvátor – pozn. autora), ale netušíme, zda bude našeho zpěvu vůbec třeba. Uklidňuji se trochu tím, že se bude zpívat jen z kancionálu, když je tu tolik lidí. Minutu před zahájením mše svaté přibíhá „salscholový“ tenor Giuseppe se sdělením, že na přání pana kardinála máme zpívat. „No nazdar, to to dopadne, jsme unavení z brzkého vstávání, nerozezpívaní,“ říkám si v duchu a zmocňuje se mě tréma, když vidím ten dlouhý průvod kněží, směřující k oltáři sv. Václava. A už zase ve mně hlodají myšlenky, stejně jako v případě kroje, zda to nejde nějak odpískat. Jenže už se nedá nikam couvnout. Na úvod naladíme píseň V zemi věrných Čechů a bohoslužba začíná. Mši svatou doprovázíme antifonami, Břízovým i Olejníkovým ordináriem. Při obětování zpíváme Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave v úpravě O. A. Tichého. Přijímaní pak doprovázíme SaintSaensouvou Tollite hostias a Bortnianského Tebe poem.

Mši svatou zakončil chorál Svatý Václave zpívaný všemi poutníky. Průvod kněží odchází od oltáře a za pochodu pan kardinál naší „Salschole“ děkuje a přidá gesto v podobě palce zdviženého nahoru. Zalil nás hřejivý pocit, že vše dobře dopadlo i přesto, že nám pár not a tónů spadlo kamsi

do zpovědnice za námi. Vždyť to nebyl koncert, ale doprovod mše svaté, služba Bohu, kterou jsme (hovořím snad i za ostatní členy scholy) vykonali rádi a s čistým srdcem, otevřeným pro bohoslužbu.

Reakce na naše doprovázení bohoslužby se dají označit za velice kladné. Podrobně je rozepisovat nebudu, to mi příliš od klávesnice nejde. Stačí jen dvě reakce za všechny: „Díky“ a zmínka o naší „Salschole“ ve Vatikánském rozhlase. Podobné reakce padaly na můj kroj, takže jen stručně: „beatiful dress“, „bellissimo costume“ a hlavně nepočítaně úsměvů.

A tak ten den jsme udělali díru do Vatikánu, která sice nebyla větší než setina dírky klíčové, ovšem i tak malinká stála za to.

V souvislosti s událostmi středečního dne mě napadla paralela s naším vztahem k Bohu. Ne vždy jsme ochotni udělat věci, které podle našeho lidského pohledu nemají na první pohled žádný smysl, jsou pro nás osobně nevýhodné, stojí nás nějaké úsilí, představují nepohodlí nebo riziko neúspěchu, ovšem v pohledu Božím nějaký hlubší význam mají. Třeba jen ten udělat radost bližnímu. A to se mi na den památky sv. Václava potvrdilo, člověk by se neměl bát zapřít sám sebe, a to pro nic menšího, než je rozdávání radosti kolem sebe.

Lucie B. Petrusová