Vzpomínám a děkuji

V posledních týdnech často myslím na všechny ty děti, připravující se na první svaté přijímání. Učí se pohrdat hříchem ve svém životě. Učí se jako ovečky, které je symbolizují na oltáři, jít za svým pastýřem, za Kristem. Bez Něho se v životě neobejdou.

První svaté přijímáníNašla jsem starou fotografii, na jejím rubu je tatínkovým písmem napsáno datum 9. 6. 1968. Tenkrát to byl náš velký den, kdy jsme poprvé přijali Tělo a Krev Páně a na památku jsme se s panem děkanem, jak jsme ho tenkrát oslovovali, vyfotografovali. Pan děkan se jmenoval František Vlček a byl vlastně posledním duchovním správcem na faře v Morašicích. Byl ze staré školy, při hodinách náboženství musel být naprostý klid a pan děkan přednášel. Přiznám se, že jsme mnohému tenkrát jako děti moc nerozuměli. Ale základ byl položen. Za necelý rok mu byla výuka náboženství ve škole zakázána. Nějaký čas jsme tedy chodili na faru, pak jsme přestoupili na měšťanku a bylo na každém z nás a především na našich rodičích a kmotrech vést nás po té správné cestě víry, ale ne vždy se to dařilo. I naše děti budou v životě hledat, přestože mají jistě pevnější základ než tenkrát my – mají P. Jiřího, který se usilovně věnuje jejich přípravě. Pomozte jim, rodiče i kmotři, aby nikdy nesešly z té správné cesty.

I v mém životě bylo hledání. Děkuji Vám, pane děkane, za ten základ, který jsem pochopila až po letech. Děkuji Ti, maminko, za ty krásné bílé šatičky, které jsi mi tenkrát ušila. Děkuji Ti, taťko, že jsi tenkrát tu vzácnou chvíli vyfotil. A především Vám oběma děkuji za to Vaše: „Drž se víry, drž se Krista.“