Nevíme, jak se modlit
Stál bys překvapen před skutečností modlitby, která tě na první pohled přesahuje? Bylo tomu tak od počátku církve. Apoštol Pavel napsal: „Nevíme, jak se modlit...“ A dodává: „...ale Duch svatý přichází na pomoc naší slabosti a modlí se v nás.“ Tvoje srdce si to těžko dokáže představit, ale jeho Duch je v tvém nitru v neustávající činnosti.
Modlitba je někdy duchovní zápas, někdy je to odevzdání celého bytí. V některé chvíli je jakoby prostým spočinutím v Bohu, v tichosti. A v tom je možná jeden z vrcholů modlitby.
K modlitbě Bůh nevyžaduje ani nějaké mimořádné divy ani nadlidské úsilí. V dějinách křesťanství žilo tolik věřících z pramenů víry v modlitbě, která byla velice chudá na slova.
Jsou dny, kdy ke své modlitbě nemáme téměř nic. Jsme-li takto zbaveni všeho, ale zůstáváme v blízkosti Krista, už to je modlitba. Úžas lásky bez počátku a bez konce... Sám jsi překvapen, když říkáš:
„Ježíš, ten zmrtvýchvstalý, byl ve mně, a já jsem nic necítil. Jak často jsem ho hledal jinde. Dokud jsem prchal před prameny, které sám vložil do mého nitra, marně jsem běžel po celé zemi, vydal se daleko, velmi daleko, až jsem zbloudil na cesty, jež nevedou k cíli. Radost v Bohu nebyla k nalezení.
Ale přišel čas, kdy jsem poznal, že Kristus mě nikdy neopustil. Ještě jsem neměl odvahu se k němu obrátit, ale on mi už rozuměl, už ke mně mluvil. Křest byl znamením neviditelné přítomnosti. Když se zvedla clona nepokoje, důvěra víry přišla osvítit i moji noc.“

I když se naše modlitba podobá spíš koktání, není to důležité
Není nějaká technika modlitby, není metoda, která by zaručila vnitřní ticho. I když se naše modlitba podobá spíš koktání, není to důležité.
Co dělat s roztržitostí při modlitbě? Nestarat se o ni. Bůh zná naši touhu. Lépe než my vnímá naše úmysly a nejvnitřnější myšlenky. Co jen stěží dokážeme vyjádřit v modlitbě, tomu Bůh již rozumí.
Když se modlíme a zdá se nám, že se nic neděje, neznamená to, že naše modlitba nebyla vyslyšena? Oheň lásky proniká i ta nejvyprahlejší místa v nás a všechny naše vnitřní protiklady.
V pokojné důvěře v Boha dochází každá modlitba naplnění. Je možná jiné, než jsme očekávali... Bůh nám přece odpovídá s větší láskou, než si dokážeme představit.

Jako slabý vzdech, jako prosba dítěte
Kristova podivuhodná přítomnost je vnitřním světlem. Jeho zář nemusí být silná, ale stále plane v našem nitru. Zůstává, i když přijde pocit, že se už nedovedeš modlit.
Modlitba je někdy tak konkrétní. Lidské řeči se málo daří vyjádřit to, co je ukryto v hlubinách našeho nitra. Ale v modlitbě vnitřního ztišení spočíváme v Bohu, tělem, duší i duchem. A vytrysknou prameny: láska jeho odpuštění, ničím nenahraditelná dobrota a také vnitřní soulad, dílo Ducha svatého v nás.
Pokorná modlitba uzdravuje skryté poranění duše. A přichází vanutí, jež se už nevyčerpá... Jako slabý vzdech, jako prosba dítěte, může nás udržovat v bdění. Nezjevil Bůh maličkým, chudým Kristovým, co mocní tohoto světa mohou stěží pochopit?
Pohled kontemplace nás vytrhuje z otupělosti zvyku. I v nejprostších věcech dává spatřit poklady evangelia. Objevuje ve světě oslňující krásu stvoření.
V kráse společné modlitby se zvedá clona nad nevyslovitelným ve víře a nevyslovitelné vede k adoraci. Mystický pohled v ní vidí pozemský odraz nebeské radosti.

Kým jsem pro tebe?
Když se tě Kristus ptá: „Kým jsem pro tebe?“ odpovíš mu: „Ježíši Kriste, ty jsi ten, kdo mě miluje bez ustání v životě, který nekončí. Otevíráš mi dobrodružnou cestu. Nečekáš ode mne jen pár drobtů, ale celý můj život.
Ty jsi ten, kdo se ve mně modlí dnem i nocí. I mé koktání je modlitba: volám-li tě pouze jménem Ježíš, naplňuje se společenství.
Ty jsi ten, kdo mi každé ráno navléká slavnostní prsten jako marnotratnému synu. A já? Nevyměnil jsem Boží jas za vlažnost, neopustil jsem zdroj vody živé a „nevytesal rozpukané cisterny, které vodu neudrží“?
Ty, Kriste, jsi mě neúnavně hledal.
Proč jsem váhal, proč jsem chtěl získat čas, abych se mohl zabývat svými věcmi? Proč jsem se ohlížel zpět, když jsem položil ruku na pluh?
A přece jsem tě miloval, i když jsem tě neviděl. Možná ne tak, jak bych tě chtěl mít rád, ale miloval jsem tě.
Ježíši Kriste, tys ke mně tiše promlouval: „Žij i to málo, cos pochopil z evangelia, zvěstuj můj život mezi lidmi, pojď a následuj mě.“
A jednoho dne přijdu znovu k prameni a budu vědět: tys mě volal k nezvratnému rozhodnutí.“

Co ode mne očekáváš?
Když se tě zmocní temnoty a pochybnosti, proč by sis je nedržel od těla? Vždyť jsou to často jen přechodné projevy nedůvěry, nic víc. Proč by ses na sebe díval jako na vyprahlou zemi? Až padne rosa jako ranní slzy, utiší se žízeň v poušti tvé duše.
I když to nijak hmatatelně nepociťuješ, Kristova tajemná přítomnost tě nikdy neopouští. Mohou se v tobě ozvat pochybnosti, ale stále trvá zázrak jeho neustálé přítomnosti. Někdy se přistihneš, že mu kladeš otázku: „Co ode mne očekáváš?“
A tu řekneš Vzkříšenému: „Slyš, slyš moji dětskou modlitbu, dej, ať ti v každé chvíli všechno odevzdám.“
Bůh by se bez naší modlitby mohl obejít. Je tajemstvím, že jí přikládá takovou cenu. Ve společné modlitbě dává duch chval postřehnout odlesky neviditelného. Je to pro tebe jakoby „šok smyslu“. A zvedá se v tobě údiv lásky.
Jsi-li při společné modlitbě někdy nepozorný, neznepokojuj se tím. Už tvá prostá přítomnost vyjadřuje celé tvé očekávání živého Boha, je předzvěstí kontemplace.

(Převzato z knihy Chantal Joly: Modlitba s Rogerem. Vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 1997.)