Návrat do prvních staletí

FotoVše začalo v sobotu 14. července. Sotva jsme se stačili rozkoukat v romantické skalnaté severočeské krajině a odevzdat do společného banku dobroty od svých maminek, v úvodní scénce před našima očima krutý císař Nero spálil Řím. Starší táborníci se vydali s chlebem do temné noci, aby nasytili našeho hladového uvězněného spolubratra.

FotoV neděli jsme jako později i další dny vyrazili do kostela svaté Kateřiny na mši svatou. Po ní jsme se opět vrhli do víru her – bylo třeba získat stavební povolení, abychom mohli začít se stavbou kostela, a najmout architekta, který by nám s projektem pomohl.

Každý den vylosované rosničky předpovídaly, jak bude následující den. Za svůj um (i neum) byly samozřejmě náležitě odměněny. A i když především zpočátku nás zastihovaly často přeháňky, stavba přesto začala růst. Krok za krokem jsme v jednotlivých disciplínách získávali slámu, vodu a hlínu, za přispění patronů na den čelili pohromám a za pečlivě vydělané peníze najímali dělníky. Každé z pěti družstev přispívalo svými cihlami do společného kostela.

FotoVyzkoušeli jsme si navigování poslepu, hru Křesťane, nezlob se, luštění z hebrejštiny, naslouchání hlasům mnichů, rozbíjení model, své misionářské úsilí a mnoho dalšího. Ve čtvrtek se k našemu táboru přiblížilo nepřátelské římské vojsko – nic naplat, museli jsme rychle opustit svůj domov a po odvezení do terénu hledat cestu zpět do sloupského Říma.

V pátek se již kostel skvěl v celé své kráse, a tak bylo nezbytné vybavit se ve velkém tržišti na cestu po okolních církevních obcích, abychom mohli před konzula přednést žádost o uznání křesťanství.

V sobotu jsme se poslepu vydali pro požehnání a vyslání na cestu do katakomb. Jenže po cestě nás přepadla hlídka a vzala na galeje – museli jsme jít sbírat dřevo. Pokus o úprk byl marný, ale jeden z vojáků, který nás střežil, byl tajným křesťanem a propustil nás. Za svou odvahu málem zaplatil životem – po linčování jsme jej zbědovaného odnesli do krčmy a zaplatili, aby se o něj postarali. O své žaludky jsme se také starali – i když zde záleželo, kolik jsme si stihli vyměnit sestercií a jak dobře jsme z jídelního lístku vybírali.

FotoOdpoledne jsme konečně mohli vyrazit do Antiochie, Efezu a k dalším církevním obcím. Po získání pečetí nastal velký balónkový boj. Římany jsme hromadným úsilím zastrašili k ústupu a tím se nám otevřel volný přístup ke konzulovi. Ten naše žádosti předal císařovi, který v Miláně roku 313 uznal naše náboženství za rovnoprávné s ostatními. Vypukla velká oslava u ohně.

V neděli nás čekaly čtyři hlavní úkoly: mše svatá, balení, odjezd domů a vyprávění o zážitcích, které jsme v Římě za těch několik staletí zažili...

Bohu díky za krásný čas a za Jeho ochranu.