Nástěnka 2012 - Naděje

Bůh počítá s naší nemohoucností
Příchod Božího království znamená uzdravení a naplnění lidského bytí. To, co bylo dosud vystaveno nejrůznějším úskalím a nebezpečím, mrzačeno lidským sobectvím a zraňováno hříchem, nabude znovu prvotní krásy a dokonalosti. Nemáme žádný důvod se cítit odstrčení na vedlejší kolej či frustrovaní vlastní nemohoucností. V Božím plánu spásy se s touto skutečností počítá. Nikoliv proto, abychom složili ruce do klína, nýbrž proto, abychom neztráceli naději: Je to Bůh, jehož mocí se nám dostane vykoupení.
(Zpracováno podle knihy: Petr Vrbacký: Vzhůru k vodám, Karmelitánské nakladatelství, 2010)


Pokud očekáváme věci rozumné, pravděpodobné, přiměřené našim silám, neočekáváme od Boha nic.
Teprve když začneme doufat v nemožné, obrací se naše naděje k Bohu. Tehdy se může projevit Bůh, tehdy může ukázat, čeho je schopen. Proč váháte, abyste mu poskytli tuto radost?
(Louis Evely: Krédo, Grantis, 1997)


Ty, Králi pokoje, nás vybízíš právě dnes, abychom se nebáli a otevřeli dokořán svá srdce k vyhlídkám naděje.
(Jan Pavel II. – Urbi et orbi 1997)


Mnohdy jsme zoufalí, protože jsme očekávali od sebe to, co může přijít jen od Boha. Jsme zklamáni, protože jsme založili svou naději na iluzi: věřili jsme, že jsme schopni sami milovat. Naproti tomu ten, kdo věří, že je pro něho něco dobrého v Božím srdci a že odtud se narodí jeho vlastní dobrota, ..., ten nebude nikdy zklamán. Víra ve všemohoucnost Boží lásky je jediným pramenem, který může živit naši naději, naši víru, naši lásku...
(Louis Evely: Krédo, Grantis, 1997)


Království Boží je předmětem naděje, jeho očekávání je světlem, které je přítomné v dějinách (...).
Ale když si zachováme naději na Boží království jako pramen moudrosti a požehnání pro lidstvo, lidské dějiny přestanou být zlým snem „plným hluku a běsnění“, jak uvádí Shakespeare. Očekávání Božího království je odevzdání sebe něčemu většímu, než jsme my. Toto očekávání je nakonec Boží trpělivost v dějinách.
(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha)


Advent se ztratil a po Štědrém dnu je už jen volno.
Advent se neslaví. Slaví se splněná přání – tomu dnešní člověk rozumí.
Ale neslaví se naděje, která je velkým tématem adventu. Té totiž dnešní člověk mnohdy nerozumí.
(Aleš Opatrný)


Naděje není odpovědí na všechna naše proč, ale dává nám dost světla a síly, abychom putovali údolím stínů plni důvěry a odvahy.


Naděje, jak ji zná Bible – Starý a Nový zákon, není laciným přesvědčením, že všechno dobře dopadne, nebo útěšnou myšlenkou, která má zpříjemnit současnou chvíli.
V Bibli je základní nadějí přesvědčení, že Bůh je věrný a že své sliby naplní. To nám právě připomíná každý rok liturgie adventu: od zaslíbení a nadějí proroků k andělovu zvěstování a Mariinu a Josefovu očekávání narození dítěte. A tato naděje má důsledek i pro budoucnost: Bůh neponechal a ani neponechá v budoucnosti svět jen sobě samotnému. Nečeká nás jen konečná katastrofa nebo nějaký triumf zla. Ježíš přijde podruhé jako poslední slovo pozemských dějin, které vyřkne Bůh a které je proto dobré, žádoucí a tedy očekávané.
(Aleš Opatrný)


I temnota nás může mnohému naučit, může nám otevřít oči pro věci, které bychom jinak nepoznali.
Jako je rok proměňován ročními obdobími, tak je člověk proměňován obdobími radosti, krize a nakonec smrtí a vzkříšením.
Zdá se, že není jiná cesta růstu a proměny. Vyhýbáme-li se úzkostlivě temnotě, vyhýbáme se napětí, duchovní kreativitě a nakonec i proměnění.
Bůh totiž může působit i v naší temnotě, tam, kde my nemáme nic pod kontrolou.


Víra a láska stojí na naději...
(Raniero Cantalamessa)


O naději víme jen to, že ji přináší láska.
(Josef Lux)