Žalm 28, 6–7: K Tobě, Hospodine, volám.
Požehnán buď Hospodin, že vyslyšel mé prosby!
Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá.
Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu.
Maria, ó Matičko, Krista Pána Rodičko, ustavičná pomoc Tvá útěchu nám podává.


Jak stárnu, stále víc se učím být trpělivější a pokornější, nechci už věci měnit sama, s důvěrou žasnu, jak pozoruhodně se naplňuje Boží plán se mnou a s mými blízkými, jak silný je prožitek Boží přítomnosti, kdy vše do sebe zapadá jako řetěz neuvěřitelných náhod...

Tak tohle je příběh mé prosebné pouti k Panně Marii Bolestné do Šaštína. Netušila jsem, že ponesu v srdci tak velikou tíhu, kdy můj dospělý syn, otec rodiny, ztratí zaměstnání a kdy už se celé dva měsíce budu s rodinou a přáteli modlit, aby našel něco vhodného co nejdříve (nejlépe k prvnímu červnu), aby se vyhnul čekání na pracovním úřadu a ušetřil rodinu trýzně z obrovské finanční nejistoty.

Svou velikou starost a prosbu jsem znovu a znovu předávala našemu Pánu před oltářem v šaštínském chrámu a při modlitbě růžence jsem na kolenou prosila o přímluvu Pannu Marii Bolestnou, které je kostel zasvěcen.

Ještě nikdy neslýcháno, že kdo od ní opuštěn; pros i tobě bude dáno, budeš jistě potěšen.

Nebála jsem se, radostně jsem prožila krásný den a potom i večer u vínka na Velehradě. Svou tíživou prosbu jsem uzavřela a rozhodla se, že nedělní bohoslužbu zasvětím díkůvzdání a prosbám za ostatní.

Mé plány na klidné nedělní poděkování poněkud překazil následek 12 koštů moravského vínečka a rozmanitého jídla, které jsem si užila mezi milými lidmi a zajímavými a vtipnými příběhy. Usínala jsem s hlavou v oblacích a vzbudila se s žaludkem na vodě... Měla jsem opravdu sílu jen na odevzdané spočinutí v Boží náruči. Vše se pozoruhodně uklidnilo, když jsem doprovázela malebný průvod Božího těla. Cítila jsem se znovuzrozená, vyrovnaná a plná důvěry.

Cestou domů nás dostihly první zprávy o povodni v západních Čechách, a tak naše modlitby patřily těm, které začal ničit přírodní živel. Ještě večer jsem uklidňovala ustaranou snachu a domlouvala se s manželkou mého druhého syna, že ráno přijdu pohlídat děti.

A bylo pondělí 3. června čtvrt na osm ráno a věci dostaly pozoruhodný spád:

„Proč potřebuješ pohlídat děti?“

„Známý mi nabídl zaměstnání v Pardubicích a chci zjistit, o co jde.“

„Prosím, zeptej se, jestli by tam nebylo něco vhodného i pro tvého švagra.“

„No nevím, ale můžu to zkusit.“

Odvedla jsem jednoho vnoučka do školky, a když jsem se vrátila a přebírala vnučku, povídá snacha: „Já vlastně nechci vůbec ještě do práce nastoupit, ale o to moje místo by se možná mohl pokusit švagr... Pomůžu mu.“ Hned vzala telefon, můj syn byl shodou okolností jen kousek od místa pohovoru, dali si sraz, ona nastoupila jako prostředník a ve dvě odpoledne měl můj syn nové zaměstnání.

Od té chvíle mé srdce překypuje obrovskou vděčností a nezměrným údivem, jak pozoruhodné jsou cesty Páně, jak od Něj přichází pomoc třeba z rukou těch nejbližších a jakou moc má modlitba a důvěra.

Stále víc si uvědomuji, že ne pro naše skutky, ale z Jeho velikého milosrdenství a na přímluvu Panny Marie dostáváme všechny dary...

Bohu díky.