Nikdy nebudu věřit
v Boha, který by se o člověka nezajímal a neměl v něm zalíbení,
v Boha, který by si přál, abych se ho bál, a který by číhal na člověka, aby ho „nachytal“ při hříchu,
v Boha, který by vyžadoval, abychom každou službu udělali na jedničku,
v Boha, který by hrozbou ohně trestal každou lidskou radost,
v Boha neschopného pochopit, že se děti občas toulají a zapomínají,
v Boha, který by nenabídl nové setkání tomu, kdo jej opustil,
v Boha, který by pro každého člověka neměl zvláštní a osobní slovo určené jen pro něj,
v Boha, který by člověku překážel v růstu, přeměně sebe a světa,
v Boha, který by byl nepřítelem hmoty,
v Boha, který by byl nepřítelem sexuality,
v Boha, který by nebyl láska a nedokázal v lásku proměnit vše, čeho se dotkne,
v Boha, který by tělo navždy zničil, namísto toho, aby jej vzkřísil,
v Boha, který by se staral o duše a ne o lidi,
v Boha, kterého by se nemuseli bát bohatí, před jejichž dveřmi je bída a hlad,
v Boha, který by měl zálibu pouze v bolesti,
v Boha lidí, kteří si myslí, že jej milují, nemilují ale lidi kolem sebe,
v Boha lidí, kteří chodí do kostele, a přitom stále lžou, podvádějí a donášejí,
v Boha těch, kteří si nešpiní ruce a nic neriskují,
v Boha, který by ve jménu naděje na věčný život bránil úsilí přetvořit tento svět,
v Boha kazatelů, kteří umějí odpovědět na všechny otázky,
v Boha – monopol jediné církve, rasy nebo kultury,
v Boha, který by nebyl přítomný všude, kde se lidé mají rádi,
v Boha, se kterým by bylo možné setkat se jen v kostele,
v Boha – naivního dědečka, kterého lze zneužít podle vlastní vůle,
v Boha, kterého by mohli pochopit jen moudří a dospělí lidé,
v Boha bez tajemství,
v Boha, ve kterého bych nemohl proti vší naději doufat.
V Boha, ve kterého nechtějí uvěřit ateisté, nemůžu věřit ani já.
Můj Bůh je opravdu jiný.

Maximos IV. (1878–1967),
patriarcha melchitské řeckokatolické církve,
aktivní účastník 2. vatikánského koncilu