Asi jako každý rok, tak i letos se asi bude mnoho mých kolegů kněží na začátku adventu rozohňovat, že advent není obdobím komerce v obchodních domech. Ale mě spíš než obchodní domy zajímají lidé – křesťané – kteří dojdou k tajemným vánočním svátkům uštvaní, vnitřně rozervaní a unavení. Ano, jistě, nějaký ten úklid, vánoční dárky, cukroví, stromečky – to všechno k Vánocům nějak patří, ale pravá vánoční radost a pohoda na nich nestojí.

Nepomůže nadávat a upozorňovat na to, co advent není, pokud není nabídnuta alternativa – možnost, JAK dobře advent prožít. A to je mým cílem: nabídnout alternativu.

Advent je liturgická doba, kdy se můžeme připravit na slavení Vánoc. Asi před 9 lety jsem připravoval pro některé lidi tzv. adventní duchovní obnovu. Obnovu, na kterou nikam nemuseli jezdit, ale mohli ji prožít sami ve svém domově. A jejich svědectví, že to „funguje“, mě utvrdilo v tom, že i advent se v dnešní době dá prožít pěkně a efektivně.

Důležité na začátek: adventní duchovní obnova není o tom, co uděláme my, ale je o tom, co v životě člověka udělá Bůh. A celá obnova má jediný cíl – disponovat pro Boží působení. Nejde o to, co si odepřeme, nebo o to, jaký čas si na Boha vyhradíme, ale o to, jak otevřeme Bohu svá srdce a necháme Ho, aby i do našeho života „pronesl svoje Slovo“. Advent je období očekávání Mesiáše – a stejně, jako svět nemocný hříchem očekával Ježíše, tak i naše duše si uvědomují svou „nemoc“ (bezmoc) a čekají, že Bůh přijde nejen na naši zemi, ale hlavně do našeho života. Naše příprava na Vánoce je v první řadě očekáváním Božího zásahu. Bůh nepotřebuje naše skutky sebezáporu, ani naše modlitby – potřebujeme je my – proto, abychom v srdci probudili reálnou a pravdivou touhu po Bohu a Bůh na ni mohl odpovědět.

Doba očekávání je v křesťanské tradici spojená s postem. Podobně jako před Velikonocemi, má i doba před vánočními svátky charakter postu (viz např. konzumace ryby na Štědrý večer). Půst není dieta, ale snaha člověka skrze vnější věci posilovat svou vůli a dávat tak i vnějšími projevy najevo touhu po obrácení. Ale i půst je třeba správně uchopit. Navrhuji dvě věci.

První z nich je televize. Je to velký „žrout času“ a také žrout lidských a psychických sil. Půst od televize má několik účinků – jednak ušetřený čas, jednak soustředění (po sledování TV je např. téměř nemožné se modlit – člověk není schopen se soustředit na Boha), a pak je to také zdroj ticha. Adventní ticho – to je věc nesmírně těžká, ale také nesmírně krásná. Mám zkušenost, že v tichu vnímá člověk věci daleko jasněji a hlouběji. V adventní obnově ale nejde jen o „bobříka Beztelevize“ – jde o vnitřní ticho a očekávání. Píšu sice o TV ale to samé platí i pro ostatní „zvukové kulisy“, počítače, internet, hry, sociální sítě... Kolik času jsme schopni věnovat virtuálnímu světu internetu. A od počítače odcházíme unavení, vyprázdnění, neschopní být v tichu s Bohem.

Druhou formou postu, kterou bych pro advent navrhoval, je půst od alkoholu. Pro některé lidi je to naprosto samozřejmá věc – pro někoho ne. Alkohol je věc dobrá, a jistě je Božím darem, který, když se využívá v dobré míře, neškodí. Ale také je to věc, která ovlivňuje člověka a jeho myšlení, chování a vnímání. My chceme, aby bylo naše myšlení, vnímání a chování v adventu ovlivňováno Bohem, ne alkoholem. Pro někoho to může být symbolické gesto, pro někoho skutečné sebezapírání.

Nutno ale dodat, že pro dobré prožití adventu půst nestačí. To je pouze první krok, při kterém něco získáme, a co je nutné dále zpracovat. V první řadě získáme čas. Ten můžeme věnovat Bohu, druhým lidem nebo sobě.

Bohu můžeme věnovat čas v naslouchání. Ano, i k nám Bůh chce promlouvat – v modlitbě, v četbě a meditaci Písma. Myslím, že každý adventní den, ve kterém nezaslechneme Boží slovo, kdy neotevřeme Písmo a nenecháme Boha promlouvat do svého života, je dnem ztraceným, protože tam Ježíš (Boží Slovo) nepřišel.

Kolik předsevzetí při svátosti smíření se týká času na modlitbu! Advent je ideální doba – ani ne moc dlouhá, ani ne moc krátká – pro to, aby si člověk vypěstoval návyk na modlitbu. Každý den – nekompromisně – si vyhradit čas na Boha a na duchovní život. Startovací čas – 20-30 minut – každý den být s Bohem tuto krátkou chvíli. Mluvit s Bohem o svém životě, o tom, co se v uplynulém dni podařilo a co ne, o lidech, se kterými se setkáváme a na které myslíme... Přečíst si kousek z Písma, kapitolu z nějaké duchovní knížky. Je nanejvýš praktické vyhradit si stálý čas – třeba hlavní „televizní“ čas mezi 20. a 21. hodinou večerní. Jsme ochotni tento čas nekriticky věnovat zábavě – proč by nemohl v adventní dobu patřit Bohu?

Dalším dobrým „plnidlem“ uvolněného času dokáže být duchovní četba. Dá se sehnat mnoho knih, které dokáží odpovídat na otázky, které si nosíme ve svých srdcích. A které jsou schopny udržet naše přemýšlení a jádro duše u Boha.

Za časů našich předků bývaly v ranních hodinách tzv. rorátní mše. Jsem moc rád, že se v mnoha farnostech k této tradici vracíme, protože den, který začíná v Boží blízkosti a ve kterém jako ozvěna zní krásná slova naděje a očekávání, je prostě snazší. Ale ne vždy rorátní mše ve všech farnostech jsou a není možné se všech zúčastnit. Ale je možné prožít mši v adventu i ve všední den – zvláště pro ty, kteří chodit na bohoslužby ve všední dny zvyklí nejsou. Proč? No přece kvůli tomu, aby člověk byl v Boží blízkosti – aby mohl přijmout Eucharistii. Když ne každý den – to chápu, že je v běžném pracovním i školním procesu velmi těžké – tak aspoň obden. Nezáleží na knězi, nezáleží na věkovém průměru ani hudební kvalitě zpívaných písní. Záleží na ochotě srdce člověka investovat čas do setkání s Bohem.

Advent je čas, kdy se více než jindy můžeme věnovat vztahům. Ať už lidem, kteří potřebují naši pomoc – chystání na svátky je náročné na přípravu domácnosti a každá pomocná ruka se hodí (natožpak pár), nebo i lidem, se kterými prožíváme vztahy více nebo méně napnuté. Advent je skvělá doba na smíření – na prosbu o odpuštění a odpuštění. Těžko si představit, jak přicházíme pozdravit nově narozeného Krále s nenávistí a neodpuštěním v srdci. Je velmi praktické vstoupit do adventu se seznamem lidí, kterým jsme ublížili, nebo kteří ublížili nám, a víc než během roku se za tyto lidi modlit a případně je i poprosit o odpuštění (odpustit).

Bývá dobrým zvykem přijmout před Vánocemi svátost smíření. Já bych navrhoval zajímavější věc – jít ke svátosti smíření hned na počátku adventu. Ke zpovědi, která bude třeba trochu hlubší, více připravená a více vyjadřující touhu obrátit se k Hospodinu. Nepochybuji o tom, že je pak velikou posilou pro celé adventní snažení. A v případě potřeby se dá jít i před Vánocemi a případně tam to prožití adventu nějak zhodnotit a odevzdat Bohu – to, co se podařilo, i to, co ne.

Dovolím si nabídnout i jednu praktickou vychytávku – je dobré si to, co chceme v adventu dělat, napsat a umístit tak, aby se nám to připomínalo, protože lidský mozek rád zapomíná věci, do kterých se mu moc nechce. Kreativitě se meze nekladou.

Ono to vypadá snadno a lehce. Ale myslím, že ten, kdo bude chtít celý advent prožít v tomto předsevzetí, bude muset vyvinout hodně úsilí – a přesto se mu třeba nepovede vše. Neklesejme na mysli – Bůh nepřišel do vyzdobeného paláce, ale do chléva, kde byli ochotní jej přijmout.

Přeji nám všem, abychom našemu Bohu připravili v letošním adventu prostor, do kterého by mohl vstoupit, uzdravit a napravit to, co uzdravení a nápravu potřebuje. Věřím, že Bůh na naši snahu dokáže odpovědět skrze radost z narozeného Ježíše – ne v Betlémě, ale v srdci každého z nás.

Se svolením převzato (a upraveno) z blogu P. Roberta Bergmana (http://rob.signaly.cz/)