Farní pouť do Svaté země

Rok víry pomalu končí. Nemalé skupině chrudimských farníků se právě v tomto roce splnil sen mnoha křesťanů – navštívit místa, kudy kráčely nejen významné starozákonní osobnosti, ale především Ježíš, Panna Maria, apoštolové a další postavy Nového zákona. Požádali jsme některé z poutníků, aby nám odpověděli na tři otázky:
1. S jakými očekáváními jste do Svaté země jel(a)?
2. Které místo Vás nejvíce oslovilo a čím?
3. Co Vám tato pouť přinesla, čím Vás nejvíce obohatila?

Ivana Svozilová:
1. Bude úžasné chodit po cestách, kudy chodil sám Pán Ježíš.
2. Boží hrob. Uvědomila jsem si, jak rychle chtěli Pána Ježíše ukřižovat, protože se blížily velikonoční svátky. A křížová cesta – prodejní tržnice. Prostě život lidí, jejich starosti o existenci jak před 2000 lety.
3. Při četbě Písma svatého se mi živě vybaví místa, kde Pán Ježíš působil.

Alena a Josef Drahokoupilovi:
1. Do Svaté země jsme jeli s touhou posílit svou víru, zklidnit svou mysl, dotknout se míst, kterými procházel Ježíš.
2. Nejvíce na nás zapůsobila poušť, mše v poušti! Genezaretské jezero – plavba. Místa, která se od časů Ježíše Krista skoro nezměnila.
3. Pouť nás posílila v duchovním životě, přinesla potěšení z příjemné atmosféry prostředí i našeho společenství! Zážitky z pouti předčily naše očekávání jistě díky otci Jiřímu, skvělé průvodkyni Vendulce a pohodě, která panovala mezi všemi spolupoutníky!

Petra Pudilová:
1. Neměla jsem žádná zvláštní očekávání. Ve Svaté zemi jsem už jednou byla, před 20 lety. Jela jsem na farní pouť, za celou farnost, vše ostatní jsem nechávala na Pánu.
2. Míst, která mě oslovila, bylo více. Není možné, aby člověk odešel nezasažen. Někde se to přímo nabízí, jinde zase člověk nečeká téměř nic a je obdarován. Boží hrob, plavba lodí po Galilejském jezeře, které se od dob Ježíšových nezměnilo, Kumrán se svou působivou atmosférou, cesta Panny Marie za Alžbětou a chrám na místě jejich setkání, samozřejmě poušť a mnohá další místa, události a okamžiky, které zůstanou vepsány v srdci.
3. Myslím, že účinky pouti se projeví až časem a asi i způsobem, který bychom třeba nečekali. Opadne to vnější, zahladí se to těžké a to podstatné zůstane uvnitř. Ukryté pro svět, ale podstatné pro cestu dál. Tak to má být.

Marie Šmídková:
1. Odjížděla jsem s touhou poznat místa, kde pro nás zanechal své stopy Ježíš, a těšila se na „Jeho“ blízkost. V srdci mnoho úmyslů, o které jsem chtěla prosit, a v neposlední řadě jsem se těšila na prožitky v kruhu farního společenství.
2. Míst, která se mne dotkla, bylo víc. Jardenit a připomínka křtu, Galilejské jezero ve své podstatě nezměněné od dob Ježíšova působení, úchvatný Jeruzalém se všemi svatými místy, ale mám-li jmenovat jedno, tak slavení mše svaté v poušti a vůbec poušť jako taková. Tam jsem si uvědomila Boží velikost, nekonečnost, ale zároveň úžasnou blízkost.
3. Pouť mě obohatila poznáním části Země pro nás křesťany tak drahé a také spoustou prožitků a zážitků. Velmi pozitivně vnímám fakt, že při čtení Písma sv. každé navštívené místo vidím před sebou a dokážu si i vzdálenosti lépe představit. A také ve mně tato pouť probudila touhu se do Svaté země, dá-li Bůh, znovu vrátit.

Velký dík patří otci Jiřímu za jeho duchovní doprovázení a slavení mší sv. a také všem organizátorům.